Venku bylo takové vedro, že i mouchy padaly v letu. Jedna dopadla na parapet, chvíli ležela na zádech a pak se namáhavě otočila. „Tohle už není léto,“ zabzučela. „To je generální zkouška na peklo.“
Na zahradě seděl muž ve stínu, popíjel vodu s ledem a stěžoval si, že je příliš horko. V zimě si přitom stěžoval, že je příliš chladno. Na jaře mu vadil pyl a na podzim mokré listí.
Moucha se na něj podívala a řekla: „Člověče, ty musíš být velmi důležitý.“ Muž se překvapeně zeptal proč. „Protože očekáváš, že se celé stvoření přizpůsobí tvé momentální náladě.“
Muž se napil a chvíli mlčel. Vedro nepolevilo, slunce se nezastydělo a mraky se na obloze neobjevily. Jen muž přestal nadávat, donesl na zahradu misku s vodou pro ptáky a druhou postavil ke zdi pro toulavou kočku.
Moucha mezitím odletěla pomalu a nízko. I hrdinství má totiž v parném dni své hranice.
Některé dny nezměníme. Neutišíme vedro, nezastavíme déšť a nepřesvědčíme svět, aby se choval podle našich představ. Vždy však můžeme rozhodnout, zda k nepříjemnosti přidáme ještě svou nespokojenost, nebo někomu vytvoříme alespoň malý kousek stínu.
