Touhu mít život alespoň trochu pod kontrolou známe bez ohledu na víru. Ježíšova slova o společné modlitbě však nejsou návodem, jak si pojistit výsledek, ale otevírají mnohem těžší otázku: co vlastně znamená Bohu důvěřovat, když se nestane to, oč jsme prosili?
Člověk má rád určitou míru jistoty. Když něco udělá správně, čeká odpovídající výsledek, a podobnou logiku občas přeneseme i do vztahů a do víry. Ježíš přece říká: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce.“ (Mt 18,19) Na první poslech to zní docela jednoznačně, skoro jako příslib, že když dva lidé chtějí totéž a společně o to požádají, Bůh jejich prosbu vyslyší. Jenže lidské prosby nejsou vždycky drobná přání a někdy se rodí z místa, kde člověka všechno bolí.
Po jedné mši za mnou přišli rodiče, kterým zemřel syn, a zeptali se, zda jim ho Bůh vrátí, když se na této prosbě oba shodnou. V takové chvíli člověku rychle dojdou všechny chytré odpovědi, protože před ním nestojí teologický problém, ale dva lidé, kterým někdo chybí tak, že by dali cokoli za možnost vrátit čas. Jejich otázka nebyla naivní ani hloupá. Byla lidská a Ježíšova slova brala možná vážněji než mnozí z nás, kteří je umíme správně vyložit.
Shodnout se ještě neznamená mít pravdu
Ježíšova věta nestojí v Matoušově evangeliu sama. Předcházejí jí slova o vztazích, provinění, rozhovoru mezi lidmi, hledání smíření a snaze neztratit člověka, který se provinil. Teprve do tohoto prostředí přichází řeč o společné prosbě a Kristově přítomnosti mezi těmi, kdo se scházejí v jeho jménu. (Mt 18,15–20)
To trochu mění perspektivu, protože dva lidé se mohou shodnout téměř na čemkoli. Dva kolegové se snadno shodnou, že jejich šéf je nemožný, dva sousedé, že problémem ulice je ten třetí, a dva manželé mohou být zajedno v tom, že jejich vztah potřebuje změnu, přičemž každý má docela jasno, koho by měl Bůh změnit jako prvního. Shoda sama o sobě ještě není zárukou pravdy ani dobra.
Právě proto je důležité pokračování Ježíšových slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Možná jsme si příliš zvykli počítat ty dva nebo tři a méně jsme si všímali slova uprostřed. Kristus totiž neslibuje, že se postaví na stranu jednoho proti druhému a rozhodne náš spor. Říká, že bude mezi námi, což bývá někdy mnohem náročnější, protože jeho přítomnost může změnit nejen situaci, ale také způsob, jakým se dívám na člověka vedle sebe.
Důvěra začíná tam, kde končí jistota výsledku
Křesťanská modlitba dovoluje prosit velmi konkrétně. O zdraví, práci, dítě, uzdravení nemocného, záchranu vztahu nebo o sílu zvládnout něco, co už se zdá být nad naše možnosti. Ježíš nás sám učí prosit o každodenní chléb, takže před Bohem nemusíme předstírat, že nic nepotřebujeme a nic nás nebolí. Ve stejné modlitbě však říkáme také „buď vůle tvá“. (Mt 6,9–13)
Tahle slova nejsou dodatkem pro případ, že se prosba nesplní. Vyjadřují něco mnohem náročnějšího: mohu Bohu říci všechno, co si přeji, čeho se bojím a o co prosím, ale nepřestávám mu důvěřovat ve chvíli, kdy odpověď nevypadá podle mých představ. Důvěra totiž není jistota, že dostanu, co chci, ale vztah, který unese i odpověď, které nerozumím.
To samozřejmě zní mnohem lépe v článku než u nemocničního lůžka nebo na hřbitově. Tam se podobné věty vyslovují podstatně hůř a někdy je vůbec není třeba vyslovovat. Člověk v bolesti často nepotřebuje někoho, kdo mu vysvětlí Boží úmysly, ale někoho, kdo dokáže chvíli mlčet a zůstat vedle něj. Věta „málo jste věřili“ může být v takové chvíli až krutá, protože k bolesti přidává ještě pocit, že člověk něco pokazil ve své víře.
Nesplněná prosba však není důkazem nedostatečné víry. Stačí se podívat do Getseman, kde Ježíš prosí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) Nejde o rezignaci ani o slabost, ale o důvěru, která se nevzdává vztahu k Otci ani ve chvíli, kdy před ní stojí utrpení, jemuž by se nejraději vyhnula.
Proto také nemusíme znát odpověď na každé „proč“. Někdy je poctivé přiznat, že nevíme, místo abychom člověku nabízeli uhlazené vysvětlení, že všechno má určitě nějaký vyšší smysl. Možná má, ale člověku, kterému právě zemřelo dítě, to v danou chvíli mnoho nepomůže. Víra nemusí znát vysvětlení všeho, aby mohla zůstat vírou.
Co tedy znamená, že jsou dva spolu?
Když se dva lidé modlí společně, nejde jen o to, že jejich hlas má před Bohem větší váhu. Společná modlitba může být místem, kde před ním přestanou hrát své role a přinesou mu to, co opravdu žijí. Někdy prosí o změnu situace, jindy o sílu ji unést a někdy jen o to, aby se v ní úplně neztratili. Přitom mohou zjistit, že Boží odpověď nemusí přicházet jen zvenčí, protože člověk prosící za pokoj doma možná začne jinak mluvit, člověk toužící po smíření možná vezme do ruky telefon a člověk prosící za osamělého souseda si může uvědomit, že právě on má dveře, na které lze zaklepat.
To ovšem neznamená, že modlitba je pouhá psychologická práce na sobě. Křesťan věří, že Bůh skutečně slyší, jedná a může zasáhnout do lidského života. Jen mu zároveň nepředepisuje, jak musí jeho zásah vypadat. Katechismus proto mluví o důvěře dítěte, nikoli o právu člověka na splnění každé prosby. (KKC 2738–2741)
K těm rodičům po mši se proto pořád vracím. Nemohl bych jim slíbit, že jim Bůh jejich syna vrátí, protože takový slib by nebyl útěchou, ale další ranou. Mohl bych jim však říci, že mohou Bohu přinést přesně to, co mají v srdci, včetně svého přání, bolesti, zlosti a otázek, protože modlitba není místo, kde musíme předstírat smíření s něčím, s čím jsme se ještě smířit nedokázali.
Možná právě tady dostávají Ježíšova slova jinou hloubku. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Ježíš tím neslibuje, že bolest vždy zmizí, nemoc vždy ustoupí nebo že dostaneme zpátky všechno, co jsme ztratili. Slibuje svou přítomnost uprostřed lidského vztahu, prosby, bezradnosti i bolesti.
Možná jsme od této věty čekali návod, jak přimět Boha, aby splnil společnou prosbu. Ježíš však říká něco hlubšího: ani tam, kde nedostaneme odpověď, kterou jsme chtěli, nemusíme zůstat na svou otázku sami.
