Marta slouží, Marie naslouchá a Lazar slyší hlas, který ho volá z hrobu. Tři sourozenci z Betánie ukazují víru, která má pracovité ruce, otevřené uši a naději silnější než kámen.
Církev dnes nepřipomíná jednoho osamělého světce, jehož lze snadno namalovat se svatozáří a příslušným atributem, ale tři sourozence z jedné domácnosti. Martu, Marii a Lazara nespojovala pouze krev, společná adresa a pravděpodobně také běžná rodinná nedorozumění, nýbrž především přátelství s Ježíšem, který v jejich domě nebyl slavnostním hostem na dvě hodiny, ale přítelem, jemuž mohli nabídnout jídlo, naslouchání, otázky, slzy i bolest nad hrobem.
Do roku 2021 se 29. července slavila pouze památka svaté Marty, poté však byli do Všeobecného římského kalendáře společně zařazeni také Marie a Lazar. Nešlo jen o přidání dvou jmen do liturgického kalendáře, protože teprve všichni tři společně ukazují celý obraz křesťanského života: Marta slouží, Marie naslouchá a Lazar zakouší, že Kristova moc začíná působit také tam, kde lidské možnosti skončily.
Liturgie nabízí dvě vlastní evangelní scény. Jedna se odehrává v domě, kde Marta obsluhuje a Marie sedí u Ježíšových nohou, druhá před Lazarovým hrobem, kde Marta vyznává víru v Krista jako vzkříšení a život.
Jedno evangelium se odehrává u otevřených dveří, druhé před zavřeným hrobem, přičemž mezi dveřmi domu a kamenem hrobu se odehrává téměř celý lidský život.
Ježíš nepřichází na kontrolu domácnosti
Lukášovo evangelium začíná docela obyčejně. Ježíš přichází do vesnice a Marta ho přijímá do svého domu, takže se nejprve nestane žádný zázrak, nikdo nepronese velké vyznání víry a neotevře se nebe, ale otevřou se dveře.
Právě to bývá první a někdy také nejtěžší krok víry. Připustit, že Bůh existuje, nemusí být příliš náročné, protože může existovat v bezpečné vzdálenosti, podobně jako vzdálená galaxie nebo příbuzný, kterého vídáme jednou za deset let. Mnohem těžší je připustit, že chce vstoupit do našeho skutečného života, nikoli jen do jeho pečlivě upravené části.
Před Bohem se někdy chováme jako před významnou návštěvou. Uklidíme obývací pokoj, nepořádek naházíme do místnosti, kterou zamkneme, a doufáme, že host nebude příliš zvědavý. Bohu ukazujeme své dobré úmysly, zásluhy a několik naleštěných ctností, zatímco bolest, závist, strach, vina a rodinný nepořádek zůstávají za dveřmi s pomyslnou cedulkou „nevstupovat“.
Ježíš však do Betánie nepřichází jako hygienická kontrola duchovního života. Janovo evangelium říká prostě, že měl rád Martu, její sestru i Lazara, což znamená, že nemiloval pouze jejich dobré vlastnosti, výkony a duchovní předpoklady, ale je samotné.
Bůh nás nezačne milovat, až budeme duchovně uklizeni, protože přichází právě tam, kde náš pořádek končí. Svatost proto není vstupenkou k Bohu, ale ovocem toho, že ho znovu a znovu pouštíme dovnitř.
Marta není patronkou podrážděných hospodyněk
Marta dopadla v křesťanském vyprávění trochu nespravedlivě, protože mnoha lidem se při jejím jménu vybaví především nervózní žena s vařečkou, která ruší Ježíšovu duchovní přednášku organizačním problémem. Marie sedí u Pánových nohou, zatímco Marta má plno práce s obsluhou, až nakonec požádá Ježíše, aby její sestře vysvětlil, že naslouchání Božímu slovu je krásná věc, ale talíře zatím nebyly obdařeny darem samostatného pohybu.
Její podráždění je lidsky pochopitelné, protože kontemplace se skutečně provozuje snadněji, když někdo jiný mezitím připravuje večeři. Ježíš však Martu nekárá za službu, protože služba není nižší formou duchovního života a vlastní modlitba dnešní památky prosí, abychom podle jejího příkladu věrně sloužili Kristu ve svých bratřích.
Problém neleží v Martiných rukou, ale v jejím nitru. Práce, která měla být výrazem lásky, se změnila ve zdroj napětí, takže host už není radostí, ale důvodem, proč člověk nestíhá.
Podobné nebezpečí nečíhá jen v kuchyni, ale také na farách, úřadech, charitách, v rodinách a ve všech místech, kde se koná mnoho dobrého. Člověk může pro Boha organizovat, opravovat, plánovat, zasedat a vyplňovat tabulky tak usilovně, až mu nakonec samotný Bůh začne překážet, protože modlitba zdržuje, lidé obtěžují a spolupracovníci nechápou, že všechno musí být hotovo nejlépe včera.
Lze mít plné ruce práce pro Boha a současně mít srdce prázdné od Boha. Únava totiž sama o sobě není důkazem svatosti a činnost ještě nemusí být láskou.
Také v rodině lze pro druhé vykonat téměř všechno a potom jim svou obětavost splácet v pravidelných dávkách výčitek. Věta „všechno dělám pro vás“ může být vyznáním lásky, ale také fakturou, jejíž splatnost byla stanovena na celý zbytek života.
Ježíš Martě neříká, aby přestala sloužit, ale vrací její službě správný střed. Služba bez vnitřního pokoje totiž časem vyčerpá nejen toho, kdo ji koná, ale také všechny, kterým je určena.
Marta ovšem není jen ženou z kuchyně. Když Lazar zemře a Ježíš přichází do Betánie, právě ona mu vyjde naproti a řekne: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ V jediné větě spojuje důvěru s výčitkou, víru se zklamáním a lásku s otázkou, kde byl Bůh ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovali.
Ježíš ji za tuto otevřenost neodmítá, protože víra neznamená předstírat před Bohem, že nás nic nebolí. Znamená přinést mu pravdu, třeba roztřesenou, neučesanou a plnou otazníků, ale přesto před ním zůstat.
Právě Marta potom vysloví jedno z nejsilnějších vyznání Nového zákona: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Žena, kterou si lidé pamatují především kvůli jejím starostem, dokáže před hrobem svého bratra pojmenovat, kdo je Ježíš.
Zralá víra nevzniká tím, že přestaneme mít otázky, ale tím, že s nimi nepřestaneme chodit ke Kristu.
Marie ví, že také duše potřebuje jíst
Marie sedí u Ježíšových nohou a poslouchá jeho slovo. Evangelium její postoj nechápe jako lenost ani jako duchovní trik, jak přenechat práci zodpovědnější sestře, protože sedět u nohou učitele znamenalo přijmout místo učedníka.
Marie nechce Ježíše pouze pohostit, ale chce se od něj učit. Nezajímá ji jen to, co mu položí na stůl, ale také to, co on položí do jejího srdce.
Naslouchání se může zdát snadné, ve skutečnosti však patří k nejtěžším lidským schopnostem. Zavřená ústa ještě neznamenají otevřené uši, protože člověk může zdvořile mlčet a současně si v hlavě připravovat odpověď, obhajobu, protiútok nebo přesnou diagnózu svého protějšku.
Podobně lze zacházet také s Bohem. Při modlitbě mu vysvětlíme situaci, navrhneme přijatelné řešení, připomeneme několik lidí, které by měl změnit, a někdy mu naznačíme i termín realizace. Potom odcházíme s pocitem, že jsme vedli hluboký duchovní rozhovor, ačkoli jsme Bohu ve skutečnosti odevzdali jen zbožně formulovaný seznam úkolů.
Často Bohu dovolíme, aby nás vyslechl, ale už mu nedovolíme promluvit.
Marie se posadí a poslouchá, přičemž Ježíš říká, že si vybrala nejlepší úděl. Neprohlašuje tím práci za zbytečnou ani neustanovuje nečinnost za nejvyšší ctnost, ale připomíná správné pořadí: nejprve je třeba slyšet, komu sloužíme a proč, protože jinak můžeme běžet velmi rychle, ale úplně špatným směrem.
Vlastní modlitba dnešní památky proto nestaví sestry proti sobě, nýbrž je spojuje do jediné prosby, abychom s Martou sloužili Kristu ve svých bratřích a s Marií se sytili rozjímáním jeho slova.
Křesťanský život tedy není zápasem mezi kuchyní a kaplí. Modlitba, která nevede ke službě, se může změnit v duchovní pohodlí, zatímco služba, která nevyrůstá z modlitby, časem zhrubne a začne ostatním vyčítat, že si jí dostatečně neváží.
Marie není lepší než Marta, ale připomíná jí i nám, odkud má služba vyrůstat. Člověk, který nikdy nesedí u Kristových nohou, začne dříve či později zachraňovat ostatní proti jejich vůli nebo očekávat vděčnost za každé pohnutí prstem, zatímco člověk, který pouze sedí a nikdy nevstane, patrně neposlouchal dost pozorně.
Lazar vstává, protože slyší své jméno
Lazar je z celé trojice nejtišší, protože evangelia nám nezachovala jedinou jeho větu. Přesto se jeho život stal jedním z nejsilnějších svědectví o Kristu.
Lazar onemocní a zemře, přičemž Ježíš přichází až ve chvíli, kdy je jeho přítel čtyři dny v hrobě. Lidsky je všechno uzavřeno, kámen leží na svém místě, rodina truchlí a okolí pronáší dobře míněné věty, které se při podobných událostech říkají především proto, že ticho bývá nesnesitelně těžké.
Ježíš však nechá kámen odstranit a zavolá Lazara jménem. Lazar nevstává díky vlastní síle, správnému myšlení ani dobře provedenému duchovnímu cvičení, protože mrtvý člověk nemá žádnou motivaci a nemůže spolupracovat na svém návratu.
Lazar vstává proto, že ho volá Kristus, nikoli proto, že se konečně vzchopil.
Právě zde se dotýkáme jádra křesťanství, které není návodem, jak se vlastními silami stát trochu lepším, klidnějším a pro okolí snesitelnějším člověkem. Evangelium je zvěstí, že Bůh může oslovit i to, co v nás odumřelo, a darovat život tam, kde už naše vůle, disciplína a dobrá předsevzetí nestačí.
Křesťanská tradice četla tři sourozence také jako obraz úplného duchovního života. Svatý Bernard v dnešní liturgii hodin spojuje Martu se službou, Marii s kontemplací a Lazara s pokáním, tedy s pravdivým a pokorným pohledem na vlastní život, přičemž všechny tři rozměry mají být v různé míře přítomny v každém křesťanovi.
Lazar proto nepřipomíná pouze tělesnou smrt a budoucí vzkříšení, ale také všechny hroby, do nichž člověk už za života pohřbil naději. Někdo žije v hrobě staré křivdy, jiný v pocitu viny, který dávno nevede k obrácení, ale jen k sebenenávisti, a další se uzavřel do zklamání s přesvědčením, že od života ani od lidí už nic dobrého nepřijde.
Časem si člověk může na svůj hrob zvyknout, trochu si ho zařídit a začít ho považovat za svou definitivní adresu. Dokáže potom přesvědčivě vysvětlit, proč už nelze odpustit, začít znovu, změnit směr nebo uvěřit, že ho Bůh ještě k něčemu volá.
Kristus však před Lazarovým hrobem nevede dlouhý seminář o pozitivním myšlení a nečeká, až se mrtvý člověk začne více snažit. Zavolá ho jménem, protože někdy nepotřebujeme další analýzu všeho, co se pokazilo, ale hlas, který je silnější než rozsudek, jejž jsme sami nad sebou vynesli.
Každý z nás potřebuje všechny tři
Marta, Marie a Lazar nejsou tři soupeřící typy spirituality, z nichž bychom si měli vybrat podle své povahy. Každý člověk potřebuje Martiny ruce, Mariiny uši i Lazarovu zkušenost, že nový život nepřichází pouze z vlastních sil.
Bez Marty by víra zůstala krásnou myšlenkou, která nikomu nepodá sklenici vody. Bez Marie by se služba změnila v unavený aktivismus, který mnoho vykoná, ale postupně ztrácí schopnost milovat, zatímco bez Lazara bychom si mohli začít namlouvat, že jsme duchovně soběstační a vlastně ani nepotřebujeme být zachráněni.
Marta nám připomíná bližního, Marie Boha a Lazar pravdu o nás samotných. Člověk potřebuje myslet s láskou na druhé, s úctou na Boha a s pokorou na sebe, protože vynechá-li některý z těchto směrů, jeho duchovní život se začne nebezpečně naklánět.
Dnešní památka tedy není pouze vzpomínkou na jednu mimořádnou domácnost, v níž měl Ježíš oblíbenou adresu. Je pozváním, aby se Betánií stal také náš život, přestože v něm nepřestanou existovat konflikty, únava, nemoc, otázky ani bolest.
Rozhodující nebylo, že Marta, Marie a Lazar měli dokonale uspořádaný dům a bezchybné vztahy. Rozhodující bylo, že Ježíš v jejich domě nebyl slavnostní návštěvou, před níž se rychle uklidí a po jejím odchodu se všechno vrátí do starých kolejí, ale přítelem, kterému mohli nabídnout pohostinnost, naslouchání, službu, otázky i slzy.
Někdy jsme Martou, která toho má příliš mnoho a začíná být podrážděná na všechny, kdo podle jejího názoru pouze sedí. Jindy jsme Marií, která potřebuje přestat Bohu radit, na chvíli zmlknout a skutečně poslouchat, zatímco v některých obdobích se podobáme Lazarovi, protože jsme sami nad určitou částí svého života uzavřeli hrob a přestali věřit, že by se v ní ještě mohlo něco změnit.
Kristus přichází ke všem třem podobám našeho života. Martu nevyhání z kuchyně, ale vrací její službě smysl, Marii nenechává u svých nohou bez následků, ale její naslouchání proměňuje v lásku, a Lazara neobchází s vysvětlením, že některé hroby už nemá cenu otevírat.
Bůh od nás nečeká dokonale uklizený život, ale otevřené dveře. Betánie začíná ve chvíli, kdy Kristu dovolíme vstoupit také do míst, která bychom před jinou návštěvou raději zamkli, protože teprve tehdy může naše víra dostat ruce Marty, uši Marie a nový život Lazara.
