Nanebevzetí Panny Marie může znít jako vzdálené dogma pro znalce mariánské zbožnosti. Ve skutečnosti pokládá docela obyčejnou otázku: co s námi zůstane, až jednou nebudeme mít svůj život pod kontrolou?
Člověk se svým tělem většinou vychází dobře, dokud tělo vychází dobře s ním. Dokud nohy chodí, záda mlčí a lékařské zprávy se vejdou do jedné obálky, příliš o něm nepřemýšlíme. Pak přijdou první brýle, první pravidelné léky a jednoho dne zjistíme, že při vstávání z křesla vydáváme zvuky, které tam výrobce původně nenainstaloval.
Právě proto mi připadá Nanebevzetí Panny Marie mnohem lidštější, než jak působí na barokních obrazech plných oblaků a andělů. Nejde o Mariin výlet někam nad atmosféru ani o odměnu pro člověka, který nasbíral dost bodů za vzorný život. Katolická víra v tomto svátku říká něco podstatnějšího: Bůh se člověka nevzdává ani tam, kde už člověk nedokáže nic zachránit vlastní silou.
Když přestaneme být výkonní
Máme zvláštní sklon spojovat hodnotu člověka s tím, co ještě zvládne. Dokud pracuje, pomáhá, rozhoduje a někoho živí, víme přesně, k čemu je. Horší je to ve chvíli, kdy zestárne, onemocní a začne potřebovat více pomoci, než kolik jí sám poskytne.
Právě tehdy se ukáže, zda slovo „důstojnost“ myslíme vážně, nebo jsme jím pouze ozdobili několik pěkných projevů. Člověk po mrtvici není méně člověkem než před ní. Stará žena, která se třikrát zeptá na stejnou věc, neztratila hodnotu spolu s pamětí. A nemocný, kterému musí někdo pomoci vstát z postele, se nestal méně důležitým jen proto, že už nepřispívá statistikám produktivity.
Křesťanství v tomhle směru říká něco dost nepohodlného. Lidská cena není odměnou za funkčnost. Člověk ji nemá proto, že něco umí, vydělává nebo zvládá. Má ji proto, že je člověkem.
Nanebevzetí tento pohled žene ještě dál. Připomíná, že lidská tělesnost není pro Boha obal na jedno použití. Smrt je skutečná a křesťanství ji nijak nemusí lakovat na růžovo, přesto ji nepovažuje za konečnou adresu člověka.
Maria, která nikam neutíká
Zajímavé je, že evangelium dnešní slavnosti vůbec nepopisuje Nanebevzetí. Ukazuje Marii, která vstane a vydá se za Alžbětou (Lk 1,39). Žádné oblaky, žádná slavnostní hudba, jen cesta k druhému člověku.
Možná právě tady začíná dobrá kontrola každé zbožnosti. Jestli nás modlitba činí stále důležitějšími ve vlastních očích a stále nesnesitelnějšími pro okolí, někde jsme se pravděpodobně minuli s cílem. Maria po setkání s Bohem nezůstává obdivovat vlastní duchovní zkušenost. Jde dál.
A její Magnificat není oslavou vlastní dokonalosti. Maria říká, že veliké věci v jejím životě učinil Bůh (Lk 1,49). To je možná důležitější, než všechny koruny, které jí pozdější staletí namalovala na hlavu.
Jednou nám totiž z rukou vypadnou funkce, klíče, plány i většina věcí, na kterých dnes stavíme svou důležitost. Svět se navíc s nepříjemnou samozřejmostí bude točit dál. Slavnost Nanebevzetí však tvrdí, že člověk se tím nestává nepotřebným odpadem dějin.
Možná proto se dnes nemusíme dívat hlavně vzhůru. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a všimnout si někoho, kdo už není mladý, silný ani užitečný podle našich měřítek. Právě způsob, jakým se k takovému člověku chováme, možná ukáže o naší víře víc než všechny mariánské písně dohromady.
