Odpouštět se krásně poslouchá, dokud nejde o člověka, který ublížil právě nám. Petr by rád znal hranici, za kterou už může mít čisté svědomí a zavřené dveře, Ježíš mu však místo čísla ukazuje, že některé staré účty dokážou člověku zabrat mnohem víc času, než si připouští.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Nové přikázání vám dávám, praví Pán; milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.
Evangelium (Mt 18, 21-35)
Neříkám ti, abys odpustil nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: „Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.“ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: „Zaplať, co jsi dlužen!“ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.“ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: „Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
Petr dnes přichází za Ježíšem s velmi lidskou otázkou: Kde už je ta hranice, kolikrát mám ještě ustoupit, kolikrát mám dělat první krok a kolikrát mám odpustit člověku, který se pořád trefuje do stejného citlivého místa? Petr navrhne sedmkrát a možná čeká pochvalu, protože sedmička je v biblickém jazyce číslem plnosti, jenže Ježíš mu odpoví: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.“ Nejde přitom o nové číslo do tabulky, ale o odmítnutí představy, že odpuštění lze jednoduše spočítat a po dosažení určité hranice uzavřít.
Ježíš proto vypráví o člověku, kterému byl odpuštěn obrovský, prakticky nesplatitelný dluh. Sotva však vyjde ven, chytí pod krkem člověka, který mu dluží mnohem méně, a najednou jako by se před chvílí nic nestalo. Právě tento okamžik působí skoro absurdně, protože člověk dostane možnost začít znovu, ale během několika kroků se vrací k tomu, co dělal předtím, jako by žádnou novou šanci nikdy nedostal.
Představme si starého hodináře, k němuž jednou přišel muž s kapesními hodinkami po otci. Byly poškrábané a dávno se zastavily. Když je hodinář otevřel, muž mu řekl, že se s otcem před lety těžce pohádali a oba tehdy vyslovili slova, kterých později litovali. Myslel si, že jednou bude čas všechno napravit, jenže otec zemřel dřív, než spolu znovu promluvili.
Za několik dní si muž přišel pro opravené hodinky a chvíli poslouchal jejich tikání. Starý hodinář se na něj podíval a řekl mu, že hodinky opravit dokázal, ale to ostatní bude muset opravit sám. Když se muž zeptal jak, když už je jeho otec mrtvý, hodinář odpověděl, že poslední rozhovor změnit nemůže, ale může přestat vést tentýž rozhovor každý večer znovu.
Možná právě tak někdy vypadá neodpuštění. Člověk, který nám ublížil, už dávno odešel, ale v naší hlavě dál sedí na stejné židli, znovu mu odpovídáme, znovu si přehráváme to, co řekl, a znovu vymýšlíme větu, kterou jsme tehdy měli vyslovit. Minulost se přitom nemění, jen pokaždé dostane další kus naší přítomnosti.
Odpuštění samozřejmě neznamená tvrdit, že se nic nestalo, ani se dobrovolně vracet tam, kde nám někdo opakovaně ubližuje. Neznamená ztratit paměť, rozum nebo zdravé hranice, ale spíš postupně přestat dovolovat staré křivdě, aby měla neomezený přístup do každého dalšího dne našeho života.
Možná proto Ježíš odmítá dát Petrovi použitelné číslo. Některé křivdy totiž neodložíme jedním rozhodnutím, protože se vrátí při jménu, fotografii, výročí nebo větě, kterou jsme nečekali, a pokaždé znovu rozhodujeme, zda jim dovolíme vrátit nás tam, kde jsme byli tehdy, nebo zda je necháme pomalu ztrácet moc.
Služebník z dnešního evangelia dostal možnost začít jinak, přesto vyšel ven a okamžitě pokračoval ve starém způsobu života. Možná právě tady se evangelium dotýká i nás, protože některé věci nám Bůh může odpustit dávno, zatímco my stále nosíme v hlavě staré účty, své i cizí, a někdy jim dovolujeme, aby nám zabíraly celé roky.
Možná dnes nemusíme vyřešit všechny staré křivdy svého života, ale můžeme si všimnout, kolik času jim stále dáváme, kolik rozhovorů s lidmi, kteří u toho dávno nejsou, ještě vedeme a kolik přítomnosti obětujeme něčemu, co už změnit nedokážeme. Právě tam možná začíná odpuštění, které minulost nepřepíše, ale postupně jí vezme právo obsazovat každý další den.
Odpuštění totiž nezmění to, co se stalo, ale může změnit způsob, jakým s tím žijeme dál, a někdy právě tehdy po dlouhé době znovu uslyšíme, že se uvnitř nás něco dalo do pohybu a hodiny, o kterých jsme si mysleli, že už navždy zůstaly stát, začaly znovu tikat.
