Děti dnes dostanou nové sešity, rodiče nové povinnosti a učitelé novou zásobu trpělivosti. První září však připomíná něco i nám ostatním: život nás zkouší dál, jen už nám předem neřekne z čeho.
První září má zvláštní schopnost vrátit člověka o několik desetiletí zpátky, protože stačí ráno zahlédnout prvňáka s aktovkou větší než on sám, kytici pro paní učitelku a rodiče, kteří se už před osmou tváří, jako by právě koordinovali evakuaci menšího okresního města, a člověk si okamžitě vzpomene na vůni nových sešitů, čerstvě ořezaných pastelek a vlastní každoroční přesvědčení, že tentokrát bude všechno jiné. Úkoly bude psát včas, kružítko neztratí, penál neponechá na neznámém místě a učit se začne ještě před okamžikem, kdy učitel rozdává písemku. Dějiny lidstva znají mnoho směšně optimistických plánů, ale školní předsevzetí z prvního září mezi nimi rozhodně nehraje druhou ligu.
Září ovšem nezačíná jen dětem, protože po prázdninách se znovu rozbíhají práce, školy, kroužky, porady, termíny a oblíbená rodinná disciplína „já myslel, že ho dnes vyzvedáváš ty“. Léto pomalu balí kufry a věta „to vyřešíme po prázdninách“ náhle ztrácí svou magickou moc, takže první září může být docela dobrým datem i pro nás, kteří už dávno nenosíme aktovku. Život je totiž podivná škola, v níž člověk často dostane test dříve než výklad a správné odpovědi pochopí až několik let po odevzdání.
Nejhorší učitel někdy sedí v naší hlavě
Ve škole jsme se naučili, že chyba mívá červenou barvu, špatný výsledek se podtrhne a pod nepovedeným diktátem se objeví číslo, které dokáže pokazit náladu dítěti i rodičům. Dospělost nám sice vzala žákovskou knížku, nikoli však potřebu známkovat, takže hodnotíme práci, vzhled, peníze, děti, bydlení, vztahy, vlastní tělo i to, zda jsme ve svém věku dostatečně úspěšní podle lidí, jejichž život známe převážně z pečlivě vybraných fotografií na sociálních sítích.
Nejpřísnější klasifikaci si přitom často vystavujeme sami, protože lidská hlava má zvláštní talent uchovávat trapas z roku 2008 v kvalitě 4K, zatímco deset dobrých věcí z minulého týdne dokáže elegantně zapomenout. Člověk si pak připadá jako nepovedený projekt, protože vztah nevyšel, kariéra se neposunula tam, kam měla, děti nejsou přesně podle představ, zdraví začíná mít vlastní názor a při pohledu na život někoho jiného vzniká dojem, že všichni ostatní dostali lepší zadání.
Právě tady má podle mě křesťanství co říct i člověku, který do kostela nechodí a při slově „duchovno“ začíná preventivně hledat východ. Křesťanství totiž člověku připomíná, že jeho hodnota není součtem výsledků a že žádná chyba, byť sebevážnější, nemá právo člověka beze zbytku pojmenovat. Milosrdenství není laciné mávnutí rukou nad tím, co jsme pokazili, ale Boží odmítnutí uzavřít člověka do jeho nejhoršího dne, a právě v tom se může s křesťanskou vírou potkat i obyčejná lidská zkušenost, že svět by byl nesnesitelný, kdybychom jeden druhého navždy definovali podle nejhorší věci, kterou jsme kdy udělali.
Některé předměty nám nikdo nevysvětlí předem
Školní rozvrh má alespoň tu výhodu, že člověk ví, co přijde. V pondělí matematika, v úterý čeština, ve středu tělocvik, během něhož několik žáků náhle objeví dosud nediagnostikované bolesti kotníku. Život takto zdvořilý není, protože nejdůležitější předměty nejsou v rozvrhu a zkoušení bývá neohlášené.
Trpělivost se učíme na lidech, kteří nám lezou na nervy, odpuštění na těch, jimž se nám odpouštět vůbec nechce, odvahu získáváme v situacích, kterých se bojíme, a věrnost začíná být skutečně zajímavá až ve chvíli, kdy z ní zmizí romantická hudba. Naději člověk nepotřebuje tehdy, když všechno vychází, ale právě v okamžiku, kdy už nevidí příští zatáčku, a pokud někdo věří v Boha, patrně časem zjistí, že víra není permanentní pocit, že všechno dává smysl, ale někdy právě schopnost pokračovat, přestože smysl zatím vidět není.
Prosba o trpělivost může být z tohoto pohledu poněkud nebezpečná, protože člověk očekává vnitřní pokoj a místo něj dostane dopravní zácpu, dítě polije sedačku kakaem, počítač zahájí aktualizaci tři minuty před poradou a zákaznická linka mu pošesté oznámí, že jeho hovor je pro ně mimořádně důležitý. Věřící může v takové chvíli dojít k podezření, že Bůh jeho modlitbu vyslyšel poněkud pedagogicky, zatímco nevěřící tomu může říkat prostě život, ale výsledek bývá podobný, protože ani jeden z nás se trpělivost nenaučí čtením její definice.
Možná jsme příliš posedlí jedničkami
První září je také každoročním festivalem rodičovských očekávání, takže dítě ještě nestačilo najít svou lavici a někde už se plánuje víceleté gymnázium, vysoká škola, zahraniční zkušenost a ideálně kariéra, která rodině jednou umožní nenápadně říkat známým: „On se vlastně živí v zahraničí.“ Přitom dotyčný prvňák právě hledá penál, který drží v ruce.
Samozřejmě chceme, aby se děti učily, pracovaly na sobě a něco dokázaly, protože vzdělání je dar a poctivá práce ctnost, jenže problém nastává ve chvíli, kdy zaměníme úspěch dítěte za jeho hodnotu a začneme věřit, že jedničky automaticky vyrábějí dobré lidi. Člověk může mít několik titulů a zůstat nesnesitelným idiotem, stejně jako může být mimořádně vzdělaný a přesto neumět říct „děkuji“, „promiň“ nebo „měl jsi pravdu“.
Jednou nebude nejdůležitější, zda naše dítě mělo v sedmé třídě průměr 1,17 nebo 1,43, ale zda se zastane slabšího, zda umí přiznat chybu bez půlhodinového vysvětlování, kdo ji vlastně způsobil, zda dokáže být věrné lidem i v době, kdy z toho nic nemá, a zda si všimne někoho, koho ostatní raději nevidí. Možná bychom proto měli dětem vedle tradičního „uč se, ať z tebe něco je“ občas říkat také „hlavně zůstaň člověkem“, protože svět má už teď dost chytrých lidí bez moudrosti, úspěšných lidí bez soucitu a odborníků, s nimiž byste dobrovolně nechtěli uvíznout ani ve výtahu.
Nový sešit není naivní nápad
Na prvním září mám rád ještě jednu věc, která se možná dá pochopit bez ohledu na to, zda člověk věří v Boha, druhé šance nebo jen v možnost, že zítřek nemusí být kopií včerejška: nový sešit. První stránka je čistá, rovná a zatím na ní není škrtanec, mastný otisk od svačiny ani poznámka, jejíž význam nedokáže po týdnu rozluštit ani její autor. Člověk na ni píše skoro slavnostně a chvíli věří, že celý sešit zůstane stejně krásný, což je přibližně stejně realistické jako představa, že dětský pokoj bude uklizený po celý školní rok.
Krása nového sešitu však není v tom, že zůstane bez chyby, ale v tom, že dovoluje pokračovat, protože pokažená stránka není pokažený sešit a špatná kapitola není špatná kniha. Právě v tom je něco hluboce křesťanského: odpuštění neznamená předstírat, že se nic nestalo, ale nedovolit tomu, co se stalo, aby rozhodovalo o všem, co přijde potom.
Člověk proto může začít znovu i tehdy, když má pocit, že už měl začít před deseti lety. Může zavolat člověku, kterému se dlouho neozval, může se omluvit, požádat o pomoc, přestat dělat něco, o čem dávno ví, že mu škodí, nebo konečně přiznat, že některá jeho životní kapitola dopadla mizerně. Víra k tomu přidává něco ještě odvážnějšího, totiž přesvědčení, že Bůh člověka neodepisuje ani tehdy, když už se odepsal sám, a kdo na Boha nevěří, může si z té věty ponechat alespoň podezření, že odepsat sám sebe bývá málokdy dobrý nápad.
První září není jen datum pro děti
Dnes tedy děti usednou do lavic, učitelé otevřou třídnice, rodiče kalendáře a celá země zahájí tradiční pátrání po přezůvkách, čipech od jídelny a heslech do Bakalářů. Někteří prvňáci budou plakat, někteří rodiče také, pouze budou tvrdit, že jim něco spadlo do oka, a někde se už večer odehraje první rodinná porada nad větou „paní učitelka říkala, že to potřebujeme zítra“.
Pod tím vším však zůstává něco, co se týká úplně každého z nás, protože člověk nikdy není definitivně hotový výrobek. Pořád se učíme být rodiči, partnery, přáteli, kolegy a někdy prostě jen snesitelnými lidmi, přičemž některé životní předměty opakujeme celé roky a z některých bychom při běžném školním systému už dávno propadli tak hluboko, že bychom seděli v lavici s vlastními vnoučaty.
Možná proto stojí za to přát dnes dětem nejen dobré známky, ale nám všem trochu více trpělivosti se sebou i s druhými, odvahu přiznat, když něco neumíme, a ochotu začít znovu tam, kde jsme něco pokazili. Posměváček se tomu může pousmát, skeptik si může říct, že z obyčejného školního sešitu zase děláme metafyziku, a věřící v něm může zahlédnout něco z Božího způsobu jednání s člověkem, ale ta prostá zkušenost zůstává stejná pro všechny: první stránku už zpátky čistou neuděláme, některé chyby nepůjdou vygumovat a pár fleků zůstane vidět až do konce, přesto kvůli nim nikdo soudný nezahodí celý sešit.
A právě proto nemusíme čekat na lepší minulost, lepší okolnosti ani dokonalejší verzi sebe sama, protože další stránka je pořád volná.
