Jsme zvyklí měřit úspěch počtem lidí. Ježíš dnes počítá jinak. Říká, že někdy stačí dva, aby mezi nimi vzniklo místo, do kterého může vstoupit Bůh.
Zpěv před evangeliem (2Kor 15,19)
Aleluja. Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.
Evangelium (Mt 18, 15-20)
Dá-li si říci, svého bratra jsi získal.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby `každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Máme zvláštní slabost pro velká čísla. Když se něco podaří, řekneme, kolik lidí přišlo, když dáme něco na internet, podíváme se, kolik lidí to vidělo, a když se kostel zaplní, máme radost. Když zůstane pár prázdných lavic, dokážeme nad nimi někdy duchovně truchlit skoro stejně dlouho jako nad vlastním svědomím. Kdyby se dal Duch svatý zapisovat do tabulky, možná bychom mu ještě přidělili vlastní sloupec a na konci roku spočítali procentuální nárůst.
Ježíš však dnes řekne něco téměř provokativního: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Dva nebo tři, to není dav ani úspěšná akce, ale několik lidí, kteří se vejdou ke kuchyňskému stolu, do auta nebo k nemocniční posteli. A přesto právě tam Ježíš slibuje svou přítomnost.
Je dobré si přitom všimnout, že tuto větu neříká jen jako útěšný citát pro malé modlitební skupiny. Předchází jí řeč o situacích, kdy se mezi lidmi něco pokazí, kdy není snadné zůstat spolu a kdy je třeba nést napětí, hledat řešení a znovu se učit být jedni s druhými. Právě do takového prostoru Ježíš říká: „tam jsem já uprostřed nich“. Není tedy přítomen jen tam, kde se všichni usmívají a všechno krásně funguje, ale také tam, kde je lidské soužití těžké a kde se dva lidé snaží nevzdat jeden druhého.
To dnešnímu slovu dává ještě větší sílu. Kristus může být uprostřed manželství, které prochází těžkým obdobím, uprostřed rodiny, která neví, co dál, nebo mezi dvěma lidmi, kteří už nemají mnoho slov, ale přesto spolu zůstali. Jeho přítomnost není odměnou za bezchybné vztahy. Někdy je právě tím, co nám dovolí vztah unést.
Představme si starého muže, kterému po více než padesáti letech manželství zemřela žena. První večer zůstal doma sám, všude byly její věci a na stole stály dva hrnky, protože ráno ještě netušil, že jeden z nich už večer nebude potřeba. Seděl dlouho v kuchyni, nakonec před sebe položil malý kříž, který mívali doma celý život, a protože nevěděl, co se modlit, řekl jen: „Pane, dnes jsme tady už jen dva.“ Možná je to jedna z nejprostších modliteb, které si lze představit, ale zároveň v ní může být víc víry než v mnoha dokonale formulovaných větách.
Někdy nám totiž život opravdu zmenší svět. Děti odejdou z domu, někdo zemře, přátelství skončí, síly ubývají a kolem člověka najednou není tolik lidí jako dřív. Právě tehdy může přijít pocit, že spolu s lidmi odešel také Bůh, jenže dnešní evangelium říká pravý opak. Když zůstanou dva, ještě to nemusí být málo, protože mezi nimi může být někdo třetí.
Ježíš neříká, že bude stát někde opodál a dívat se, jak si poradíme. Říká: „tam jsem já uprostřed nich“. To slovo „uprostřed“ stojí za pozornost. Kristus chce být uprostřed toho, co skutečně žijeme, ne jen na okraji jako náboženská dekorace. Uprostřed radosti, ale také strachu, nejistoty, nemoci a chvíle, kdy člověk už neví, co dál.
Možná právě tehdy děláme jednu chybu. Myslíme si, že abychom se mohli setkat s Bohem, musíme mu něco předvést: pěknou modlitbu, soustředění, správná slova nebo aspoň trochu důstojnou náladu. Jenže někdy mu můžeme nabídnout jen vlastní přítomnost a přítomnost druhého člověka. Někdy už žádná chytrá věta nepomůže, ale pomůže zůstat, vzít druhého za ruku a nepokusit se jeho bolest rychle opravit.
To samozřejmě neznamená, že když jsou někde dva věřící, automaticky mezi nimi propukne nebe. Dva křesťané mohou sedět celé odpoledne u kávy a probírat chyby světa, církve, sousedů a rodinných příslušníků tak důkladně, že Kristu mezi sebou mnoho místa nenechají. Ježíš totiž neříká jen „kde jsou dva nebo tři“, ale dodává „shromážděni ve jménu mém“. To znamená nechat mezi sebou prostor ještě pro někoho jiného než pro vlastní strach, uraženost a potřebu mít vždy poslední slovo.
Možná tedy dnes nepotřebujeme žádné velké předsevzetí. Možná stačí jeden člověk, vedle kterého chvíli zůstaneme, někdo, komu zavoláme, někdo, s kým se večer krátce pomodlíme, nebo někdo, jehož ruku vezmeme, protože už nic lepšího říct neumíme. A možná právě tehdy zjistíme, že nás nebylo málo, protože jsme nebyli dva, ale tři, a ten třetí byl po celou dobu tím nejdůležitějším.
Někdy se celý svět člověka vejde k jednomu malému stolu, a když je u něj Kristus, může tam být víc naděje než v celém davu.
