Čtrnáctého září církev slaví svátek, jehož název může znít skoro provokativně. Kříž byl nástrojem potupné smrti, přesto se stal jedním z nejznámějších symbolů křesťanství.
Kdyby dnes někdo přišel do reklamní agentury s návrhem, že hlavním symbolem jeho nové duchovní značky bude nástroj veřejné popravy, nejspíš by mu doporučili ještě jednu poradu nad logem. Kříž jsme si za dvě tisíciletí natolik ochočili, že nám jeho původní význam snadno uniká. Visí v kostelech, stojí u cest, nosíme jej na krku a občas se houpe na zpětném zrcátku vedle voňavého stromečku, zatímco člověk římské doby by při pohledu na totéž pravděpodobně nechápal, proč si někdo dobrovolně vystavuje znamení ponížení, bolesti a smrti.
Právě proto je svátek Povýšení svatého kříže zajímavější, než může jeho název působit. Církev 14. září neoslavuje mučení ani si nepřipomíná starověký popravčí nástroj z jakési morbidní záliby v utrpení. Připomíná jeden z nejpozoruhodnějších převratů významu v dějinách: předmět, který měl člověku oznámit jeho definitivní porážku, se stal pro křesťany znamením naděje.
Kříž nebyl od začátku samozřejmým symbolem
Dnes máme sklon představovat si první křesťany téměř automaticky s křížkem na krku, jenže skutečnost byla pestřejší. Rané křesťanství používalo řadu jiných znamení, například rybu, kotvu, pastýře nesoucího ovci nebo monogram Kristova jména, zatímco otevřené zobrazování kříže se prosazovalo postupně.
Důvod není těžké pochopit. Ukřižování bylo v římském světě spojeno s hanbou a veřejným ponížením a dlouho bylo mnohem snazší spatřit v něm skandál než posvátný symbol. Jeden z nejzajímavějších dokladů pochází z římského Palatinu, kde se zachovalo takzvané Alexamenovo graffito, obvykle datované do druhého nebo třetího století. Zobrazuje ukřižovanou postavu s oslí hlavou a nápis vysmívající se člověku jménem Alexamenos, který uctívá svého Boha. Pro nás je to archeologická zajímavost, pro tehdejšího křesťana to bylo něco mnohem osobnějšího: kříž byl ještě předmětem posměchu, ne dekorací na oltáři.
O to pozoruhodnější je, jak rychle se jeho význam v následujících staletích proměnil.
Jeruzalém, Konstantin a rok 335
Kořeny dnešního svátku vedou do Jeruzaléma čtvrtého století, kdy se postavení křesťanů v římské říši zásadně změnilo. Císař Konstantin nechal na místech, která křesťanská tradice spojovala s Ježíšovým ukřižováním a hrobem, vybudovat rozsáhlý chrámový komplex, jehož součástí se stal dnešní chrám Božího hrobu.
Slavnostní posvěcení se uskutečnilo v září roku 335 a právě s následujícím dnem, 14. zářím, se spojilo veřejné vystavení a uctívání relikvie, kterou jeruzalémská církev pokládala za dřevo Kristova kříže. Samotné slovo „povýšení“ tedy původně nebylo nějakým abstraktním teologickým pojmem, protože kříž byl při slavnosti skutečně pozvedán před shromážděnými věřícími, aby jej mohli vidět a uctít.
Z Jeruzaléma se svátek postupně šířil dál a v následujících staletích se pevně zabydlel také na Západě. To, co začalo jako místní jeruzalémská slavnost spojená s konkrétním místem a relikvií, se postupně stalo svátkem celé církve.
Svatá Helena: mezi dějinami a tradicí
S nalezením Kristova kříže je tradičně spojována svatá Helena, matka císaře Konstantina, která ve čtvrtém století navštívila Svatou zemi. Pozdější křesťanská tradice vypráví, že právě ona nechala hledat místo Kristova ukřižování a při vykopávkách byl nalezen kříž.
Tady je dobré zachovat trochu historické střízlivosti. Konstantinův současník Eusebius Heleninu cestu do Svaté země popisuje, ale samotné nalezení kříže jí výslovně nepřipisuje, zatímco pozdější prameny už tento příběh rozvíjejí mnohem podrobněji. O úctě k relikvii Kristova kříže přitom máme svědectví už ze čtvrtého století, takže není třeba volit mezi dvěma extrémy, podle nichž musí být buď každý detail legendy historickou reportáží, nebo je celý příběh bezcenný.
Víra nepotřebuje z každé zbožné tradice dělat stenografický záznam události. Historie může zůstat historií a legenda legendou, aniž by jedna musela druhou zesměšňovat. Právě takové rozlišení bývá nakonec poctivější nejen vůči dějinám, ale i vůči víře.
Když se kříž stal válečnou kořistí
Ani relikvie kříže neměla v dalších staletích pokojný osud. Roku 614 dobyli Jeruzalém Peršané, město bylo těžce zasaženo a uctívaný kříž byl odvezen jako součást válečné kořisti. Pro tehdejší křesťany to nebyla jen ztráta vzácného předmětu, ale symbolické ponížení srovnatelné s pádem samotného svatého města.
Po vítězství byzantského císaře Herakleia nad Perskou říší byla relikvie kolem roku 630 navrácena do Jeruzaléma a právě tato událost později dostala v tradici svátku další význam. Kříž, který měl připomínat Kristovu smrt, prošel sám dějinami války, kořisti a návratu.
Středověká legenda pak příběh vyšperkovala obrazem císaře Herakleia, který údajně chtěl nést kříž do Jeruzaléma oblečený v nádherném panovnickém šatu, ale nemohl pokračovat, dokud neodložil korunu a císařské odznaky. Historik v takové chvíli sáhne po červené tužce, zatímco spisovatel si příběh rád ponechá, protože jeho význam je srozumitelný i bez důkazu: ke kříži se člověk těžko přibližuje v kostýmu vlastní důležitosti.
Uctívají tedy katolíci kus dřeva?
Právě tady vzniká otázka, kterou si kladou lidé mimo církev a někdy i ti uvnitř: když katolík poklekne před křížem, políbí jej nebo se před ním skloní, uctívá skutečně dřevo?
Katolická odpověď je mnohem prostší, než někdy vypadají teologické učebnice. Úcta nesměřuje k materiálu, ale ke Kristu, kterého kříž připomíná. Dřevo samo není Bohem, stejně jako socha, obraz nebo fotografie nemají cenu jen kvůli materiálu, z něhož jsou vyrobeny.
Pomoci může obyčejná zkušenost s fotografií člověka, kterého máme rádi. Nikoho nenapadne tvrdit, že milujeme papír a tiskařskou barvu, přesto můžeme fotografii políbit, nosit ji u sebe nebo ji opatrovat, protože pro nás zastupuje konkrétního člověka. Podobným způsobem kříž neuzavírá pohled u sebe, ale odkazuje dál.
Proč se zrovna kříž stal hlavním znamením?
Křesťanství si mohlo vybrat mnohem příjemnější symbol. Mohlo zůstat u ryby, kotvy, světla nebo dobrého pastýře, protože všechny tyto obrazy působí na lidskou psychiku podstatně přívětivěji než popraviště.
Právě kříž se však postupně dostal do středu křesťanské symboliky, protože v něm věřící viděli shrnutí Kristova příběhu. To, co římská moc zamýšlela jako znamení hanby, začali křesťané chápat jako znamení Kristovy věrnosti člověku. Nejde tedy o obdiv k utrpení, ale o proměnu významu něčeho, co mělo původně znamenat definitivní konec.
Tady také vzniká rozdíl mezi křesťanskou úctou ke kříži a nezdravou oslavou bolesti. Člověk se nestává lepším jen proto, že více trpí, nemoc sama o sobě není duchovní výhoda a utrpení není automatická zkratka ke svatosti. Kříž není návodem, abychom bolest vyhledávali, ale znamením Krista, který v ní podle křesťanské víry nezmizel.
Jeden z největších převratů významu
Možná právě to je na dějinách kříže nejzajímavější. Římané jej používali, aby člověku dali najevo, že je poražený, bezmocný a odepsaný, zatímco o několik století později začaly kříže vyrůstat na místech, kde se scházeli lidé k modlitbě, a nakonec se dostaly na věže chrámů po celém světě.
Málokterý symbol v dějinách změnil svůj význam tak radikálně. Z popravčího nástroje se stal předmět úcty, z veřejné hanby znamení identity a z výstrahy, která měla člověka zastrašit, symbol, ke kterému se lidé obracejí právě ve chvílích strachu.
Svátek Povýšení svatého kříže proto není historickou oslavou starého kusu dřeva ani připomínkou toho, že křesťané mají nějakou zvláštní zálibu v utrpení. Připomíná, že význam věcí nemusí navždy určovat jejich původ a že jeden z nejtemnějších symbolů starověku dostal během dějin úplně jiný obsah.
Možná právě proto kříž přežil císaře, říše, války i naše sklony proměnit jej v pouhou dekoraci. Římané jej zvedali nad zem, aby bylo vidět, kdo prohrál, zatímco křesťané jej začali zvedat nad své oltáře a kostely, protože v něm viděli přesně opačné poselství. A právě v této podivuhodné proměně se skrývá smysl svátku, který církev slaví každý rok 14. září.
