Největší bitvy nezuří na bojištích, ale v hlavách. Myšlenky jsou jako nezvaní hosté – vlezou, mluví bez optání a nechce se jim odejít. A právě tam, ve vnitřním tichu, se rozhoduje, kým vlastně jsme.
Život člověka se neodehrává jen v prostoru, který je vidět. Mnohem častěji se odehrává tam, kde ho nikdo nevidí – v hlavě. Někdy máme pocit, že jsme pány vlastních myšlenek, jindy spíš jejich oběťmi. A právě v tom tichém prostoru mezi ušima se často odehrává největší boj. Boj, který nevypadá dramaticky, ale dokáže člověka unavit víc než maraton.
Mozek není nepřítel. Jen neposedný spolubydlící
Říká se, že nejvíc času trávíme sami se sebou. To zní idylicky, dokud si neuvědomíme, že tím „sebou“ je i náš mozek. A ten někdy připomíná otravného spolubydlícího, který nahlas komentuje úplně všechno, co uděláme. Nevyžádaně. Ležíš večer v posteli, tělo unavené, ale mozek si teprve bere slovo. Začne přehrávat scénky z dětství, připomínat trapasy z roku 2014 nebo navrhuje katastrofické scénáře na téma „co když se to celé zhroutí“. A ty tam ležíš jako rukojmí svého vlastního čelního laloku.
Někdy je ten vnitřní hlas tak přesvědčivý, že si nevšimneš, že se mýlí. Mozek ti začne tvrdit, že jsi neschopný, že jsi zklamal, že už nic nemá cenu. Ale není to pravda. Jen reproduktor, který hraje písničku, kterou si nevybralo tvoje srdce, ale starý zvyk.
Ne všechno, co tě napadne, je pravda
Máme tendenci věřit, že když nás něco napadne, musí to být hluboké a pravdivé. Jenže mozek není písmo svaté. Je to spíš rádio s anténou na všechny směry. Zachytí všechno – pochybnosti, strach, radost i hlouposti. A někdy má naladěno na frekvenci „katastrofa FM“.
Myšlenky nejsou hřích. Jsou to nabídky. Představ si, že jsi recepční a myšlenky jsou návštěvníci. Někteří přijdou, zaklepou a chtějí kávu. Ale ty rozhoduješ, koho pustíš dál. Jestli se „nejsem dost dobrý“ ubytuje ve tvé hlavě, nebo mu jen popřeješ hezký den a zavřeš dveře. Někdy je potřeba si přiznat, že hlava neříká vždycky pravdu. A že víc než myšlenky určuje náš život to, čemu uvěříme a co v sobě necháme zakořenit.
Duchovní ticho jako obrana před mentálním chaosem
Každý člověk má uvnitř sebe místnost, do které by měl chodit denně. Ne kvůli tomu, aby v ní upravoval tapety, ale aby tam ztichl. Kde není reklama, notifikace, očekávání ani hlasy zvenčí. Jen on, Bůh a pravda.
Modlitba není karaoke pro duchovní. Je to chvíle, kdy řekneš mozku: „Teď nemluv, prosím.“ A občas je to jediné místo, kde můžeš slyšet něco jiného než vlastní strach. Jen tam zjistíš, že nejsi tím, co tě zrovna napadlo, ale tím, kdo se rozhoduje, co s tím udělá. V duchovním tichu se totiž neodehrává útěk od světa, ale návrat k sobě. A v tom návratu ti najednou dojde, že některé hlasy v hlavě nebyly tvoje. Jen jsi je kdysi slyšel a přijal za své.
Myšlenkový kolotoč není výjimečný. Ale ne každý na něm musí jezdit
Existují lidé, kteří ráno vstávají unavení. Ne fyzicky, ale duševně. Protože jejich mozek přes noc nezavřel. Běžel dál, analyzoval, počítal, obával se. Někdy to je důsledek úzkosti. Jindy dlouho potlačované bolesti. A často jen obyčejného života, který nás chvíli přemáhá.
Psychologové tomu říkají kognitivní přetížení. Já říkám mozek v panice. A každý máme právo si od něj odpočinout. Chce to trpělivost, laskavost k sobě a někdy i odbornou pomoc. Ale hlavně vědomí, že nejsme tím, co se nám honí hlavou. Jsme tím, kdo se rozhodne, co si nechá v srdci. A tím pádem se můžeme naučit rozlišovat mezi tím, co je jen hluk, a tím, co k nám skutečně promlouvá.
Bůh zná tvou hlavu. A miluje tě i s ní
Neexistuje myšlenka, která by Bohu byla neznámá. A přesto se tě nezřekl. Nepřestal tě milovat, i když jsi měl v hlavě tmu, zlobu nebo zoufalství. Je to stejné, jako když matka slyší, že její dítě ve vzteku řekne něco ošklivého. Nezruší to vztah. Nezničí lásku.
Víra není o tom, že máme prázdnou hlavu. Ale že víme, koho pustit do srdce. A že poznáme rozdíl mezi hlukem a hlasem. A Boží hlas nikdy nekřičí. Ale když ho uslyšíš, poznáš, že říká: „Jsi můj. I když myslíš, že ne.“
Myšlenky přijdou. Ale ty rozhoduješ, kdo zůstane
Nemůžeš ovládat všechno, co tě napadne. Ale můžeš rozhodovat, co u tebe zůstane. Můžeš říct ne tomu, co tě ničí. A říct ano tomu, co tě uzdravuje. Myšlenky přijdou jako ptáci. Ale ty rozhoduješ, kde si postaví hnízdo.
A když tohle pochopíš, už nejsi obětí. Jsi hostitelem. A dobrý hostitel ví, komu otevře. A komu jen popřeje dobrý den skrz zavřené dveře.
