Milý Svatý otče,
milý Lve XIV.,
děkujeme, že jste přišel potichu. Ne s praporem, ale se srdcem. Když zazněla první slova z vašich úst – Ať je s vámi všemi mír – bylo v nich víc než diplomatická fráze. Byla v nich modlitba. Byla v nich krev všech, kdo plakali a nevěděli, jestli je ještě někdo slyší.
Byla v nich tichá odpověď na tichou otázku: “Je tu někdo, kdo nás chápe?”
Vaše slova nezazněla jen na Svatopetrském náměstí. Dopadla až do nemocnic, do věznic, do kuchyní, kde matky samy krájí chléb. Do pokojů, kde staří lidé čekají na telefon, který nezazvoní. Do srdcí těch, kdo dávno ztratili víru – a přesto si schovali jeden malý růženec. Jen pro jistotu.
Bůh nás všechny miluje bezpodmínečně, řekl jste. A v tu chvíli se někde rozplakal člověk, který si myslel, že je navždy ztracen.
Možná sám někdy sedíte ve své kapli a ptáte se: “Pane, co ode mě opravdu chceš?”
Možná Bůh někdy mlčí. A možná právě v tom tichu se rodí vaše síla.
Milý Lve,
nejste král. Jste poutník s popelem na čele.
Vaše síla není ve slovech, ale v tichu mezi nimi.
Vaše moc není ve funkci, ale v empatii.
Čekají vás pochvaly i posměch. Budou vám tleskat za slova, která neřeknete – a mlčet, když budete nejblíž pravdě.
Budou chtít, abyste byl symbolem. Ale my víme, že jste člověk. A právě to je vaše největší darování.
Někdy si možná připadáte spíš jako správce než pastýř. Podepisujete dopisy, řešíte schůzky, přemýšlíte, jak vysvětlit nevysvětlitelné. Ale i mezi těmi papíry, v tichém únavném rytmu dne, věříme, že slyšíte Boha šeptat mezi řádky.
Řekl jste, že Kristus je most. Ale vy jste první, kdo po něm jde v prachu. Kdo se zastaví a čeká na ty, co nestíhají. Kdo unavené nepopohání, ale sedne si k nim. A jen tak… je.
Ať už se váš pontifikát stane čímkoli, kéž v něm zůstane tohle:
Že neztratíte sebe sama.
Že vás nezlomí ani potlesk, ani samota.
Že budete tátou pro ty, kdo tátu nikdy neměli.
A bratrem těm, kdo se v životě modlí jen: Pomoz.
Milý Svatý otče,
není potřeba, abyste byl dokonalý. Jen buďte skutečný. Se smíchem i pláčem. S vírou i s pochybností.
S Kristem, který chodil pěšky.
Ať vás síla Boží lásky neopustí. Ať vás lidé nezničí. Ať vás svět neumlčí.
Ať jste Lev – ne ten, co řve, ale ten, který bdí.
Až jednou odejdete, kéž se neříká: “Byl to skvělý papež.”
Ale spíš: “Díky němu jsem znovu začal věřit, že mě má Bůh rád.”
A pokud se při tom někomu rozkutálí po tváři slza – ať je to ta, co hojí.
+jZ
