V jednom městě žil muž, kterému lidé říkali pan Razítko. Ne proto, že by pracoval na úřadě, ale protože na všechno chtěl důkaz. Když mu někdo řekl, že bude pršet, podíval se na předpověď. Když mu prodavačka tvrdila, že šunka je čerstvá, zkoumal ji tak pečlivě, jako by šlo o státní tajemství. A když někdo mluvil o lásce, důvěře nebo o Bohu, jen se pousmál, jako člověk, který čeká, až mu to někdo úředně potvrdí.
Nebyl zlý. Jen už byl v životě několikrát zklamaný, a tak si slíbil, že už ničemu neuvěří jen tak. Všechno si ověří, všechno si pojistí, všechno bude mít pod kontrolou.
Jednoho dne za ním přišel starý kostelník. Přinesl mu pár vajec a chvíli s ním seděl v tiché kuchyni. Pak se zeptal: „Franto, a kdy jsi naposledy něčemu věřil, aniž bys na to měl razítko?“
Pan Razítko se zasmál a řekl: „To už si nemůžu dovolit.“
Kostelník se na něj podíval a odpověděl: „To je zvláštní. Když ti strach řekne, že se všechno pokazí, věříš mu hned. Ale když ti Bůh pošle trochu naděje, chceš potvrzení ve dvou kopiích.“
Ta věta v něm zůstala. Ten večer seděl pan Razítko dlouho potmě a poprvé si přiznal, že nevěří hlavně dobrým věcem. Katastrofě uvěří snadno, lásce těžko, strachu bez podpisu, Bohu jen s razítkem.
A tak tiše řekl: „Bože, jestli jsi, ukaž se mi po svém. Už tě nechci jen zkoušet.“
Nestalo se nic velkého. Jen po několika dnech ucítil v srdci klid, který tam dávno nebyl. Ne proto, že by měl všechno vyřešené, ale proto, že poprvé přestal všechno držet křečovitě v ruce.
Od té doby byl pořád opatrný. Pořád kontroloval počasí a v obchodě dál nevěřil každé šunce. Jen v jedné věci se změnil. Už věděl, že to nejdůležitější v životě člověk nepozná razítkem, ale pokojem, který mu vstoupí do srdce.
Některé pravdy se nedají potvrdit na papíře. Poznáme je teprve tehdy, když se srdce přestane bránit.
