Zpěv před evangeliem (Žl 69)
Aleluja.
Duch pravdy vydá o mně svědectví, praví Pán; vy také vydávejte svědectví.
Evangelium (Mt 10, 26-33)
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“
Milovaní,
Ježíš dnes říká třikrát: „Nebojte se.“ Zní to krásně, zvlášť když sedíme v kostele, nikdo nás zrovna nepropouští z práce, rodina se nehádá a na sociálních sítích pod naším jménem neprobíhá veřejný soud. Jenže Kristova slova nejsou ozdobnou větou na hrníček. Neříká je lidem, kteří mají před sebou klidný týden a v diáři pouze preventivní prohlídku u zubaře. Říká je apoštolům, které posílá do prostředí, kde budou odmítáni, pomlouváni a pronásledováni. Ježíš jim neslibuje, že se jim nic nestane. Naopak jim připomíná, že lidé mohou člověku ublížit, poškodit jeho jméno, připravit ho o postavení, vyloučit ho ze společenství a v krajním případě mu vzít i život. Kristus tedy nepopírá sílu lidského zla. Přesto říká, že člověk nesmí dát strachu právo rozhodnout o tom, kým se stane.
Strach sám o sobě není hřích. Je přirozenou součástí lidského života. Kdo tvrdí, že se nikdy nebojí, buď dosáhl vysokého stupně svatosti, nebo má slabší kontakt s realitou. Strach nás někdy chrání. Upozorňuje, že něco není v pořádku, že hrozí nebezpečí nebo že máme být opatrní. Problém nastává ve chvíli, kdy se z upozornění stane rozkaz. Strach totiž umí mluvit velmi přesvědčivě. Neřekne nám: „Buď zbabělý.“ To by bylo příliš nápadné. Řekne: „Buď rozumný. Neozývej se. Nevyčnívej. Nezastávej se člověka, kterého ostatní odsoudili. Nepřiznávej chybu, protože bys mohl ztratit autoritu. Raději počkej, až bude vhodnější chvíle.“ A vhodnější chvíle má podivuhodnou vlastnost. Často nepřijde nikdy. Strach se jen zřídka představí jako zbabělost. Mnohem častěji se převlékne za rozumnost.
O chlapci, který se bál tmy
Jeden malý chlapec se velmi bál tmy. Každý večer volal maminku, aby nechala otevřené dveře a rozsvícenou lampu na chodbě. Jednoho dne mu otec řekl, že se musí naučit nebát, protože tma mu přece nemůže nic udělat. Chlapec se na něj podíval a odpověděl, že ví, že tma nic nedělá, ale neví, co všechno se v ní může schovávat. O několik dní později přišla silná bouřka a v celém domě vypadl proud. Chlapec zůstal sám ve svém pokoji. Za dveřmi slyšel kroky, šramot a praskání. Chtěl křičet, ale pak uslyšel tichý hlas své mladší sestry, která v sousedním pokoji plakala. Vstal, nahmatal stěnu a pomalu došel za ní. Sedl si k její posteli, vzal ji za ruku a řekl: „Neboj se. Jsem tady.“
Když se světlo znovu rozsvítilo, otec našel obě děti vedle sebe a zeptal se syna, zda se přestal bát tmy. Chlapec zavrtěl hlavou a řekl: „Nepřestal. Jen jsem věděl, že sestra se bojí víc než já.“ V té jediné větě je ukryto něco velmi důležitého. Odvaha není stav, kdy se člověk přestane bát. Odvaha začíná tehdy, když objeví něco důležitějšího než vlastní strach. Právě k tomu Ježíš své učedníky vede. Neříká jim, aby byli citově necitliví, tvrdí a neotřesitelní. Připomíná jim, že mají Otce. Že ani jeden vrabec nespadne na zem bez jeho vědomí. Že Bůh zná každý vlas na jejich hlavě. Není to matematická poznámka o Boží schopnosti počítat. Je to obraz blízkosti. Bůh zná člověka v detailu. Ví o jeho strachu, slabosti, pochybnostech i o tom, kolik sil ho stojí jeden jediný správný krok. Odvaha nezačíná tam, kde strach končí. Začíná tam, kde člověk objeví něco důležitějšího než sebe.
Bůh neslibuje, že vrabec nespadne
Ježíš neříká, že vrabec nikdy nespadne. Říká, že ani jeho pád není Bohu lhostejný. To je rozdíl mezi laciným optimismem a křesťanskou nadějí. Laciný optimismus tvrdí, že všechno dobře dopadne. Naděje říká, že ani tam, kde všechno dobře nedopadne, není člověk opuštěn. Někdy se modlíme, aby nám Bůh odstranil cestu, které se bojíme. On ji však neodstraní. Místo toho nám dá sílu po ní jít. Jindy prosíme, aby změnil druhé lidi. On začne měnit nás. A někdy chceme, aby nám vzal strach, zatímco on nás učí, že se můžeme bát a přesto jednat správně.
Víra není záruka, že nespadneme. Je to důvěra, že ani náš pád nebude Bohu lhostejný. To je důležité i pro lidi, kteří se nepovažují za věřící. Každý člověk někdy stojí před rozhodnutím, zda si zachová pohodlí, nebo svědomí. Každý zná chvíli, kdy je snadnější mlčet. V práci, v rodině, mezi přáteli, ve společnosti a bohužel také v církvi. Všude může vzniknout prostředí, kde se pravda považuje za problém a mlčení za loajalitu. Jenže loajalita, která chrání zlo, už není ctností. Pokoj, který vznikne tím, že slabší člověk přestane mluvit, není pokojem. Jednota, která stojí na společném předstírání, je pouze pečlivě uklizeným strachem.
Ježíš říká: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle.“ Neznamená to, že máme veřejně vykřikovat každou informaci nebo každý svůj názor. Křesťan nemá povinnost být nejhlasitějším člověkem v místnosti. Má však povinnost nezradit pravdu jen proto, že by její vyslovení něco stálo. Moudrost totiž není umění vyhnout se každému konfliktu. Moudrost je schopnost poznat, kdy mlčení chrání člověka a kdy chrání pouze náš klid. Ne každé ticho je pokoj. Někdy je to jen strach, který se naučil šeptat.
Přiznat se ke Kristu
Přiznat se ke Kristu před lidmi není pouze říct, že jsme pokřtění, chodíme do kostela a o Vánocích si poradíme i s třetí slokou koledy. Přiznat se ke Kristu znamená dovolit, aby byl vidět v našem jednání. V tom, jak zacházíme se slabým, jak mluvíme o nepřítomném člověku, jak přiznáváme chybu a zda dokážeme říct: „Tady jsme selhali.“ Člověk může mít na krku křížek a současně ukřižovat pověst druhého. Může znát katechismus a neznat soucit. Může se veřejně hlásit ke Kristu a přitom se ho ve svém rozhodování vůbec neptat.
Křesťanské svědectví proto nezačíná na střeše. Začíná uvnitř člověka. V tichém rozhodnutí, že nebudu lhát, i když by mi lež pomohla. Že se zastanu člověka, kterému se křivdí. Že přiznám vlastní podíl na problému. Že nebudu zaměňovat opatrnost za zbabělost a zbožnost za útěk před odpovědností. Někdy je největším vyznáním víry jedna obyčejná věta pronesená bez fanfár: „Tohle jsem udělal špatně.“ Jindy to může být zastání člověka, kterého všichni ostatní považují za vhodný terč. A někdy je to prosté odmítnutí podílet se na něčem, co je sice běžné, ale není správné. Víra, která se nikdy neprojeví v rozhodnutí, zůstává pouze náboženskou dekorací.
Milovaní, každý z nás má svůj strach. Někdo se bojí nemoci, někdo samoty, někdo budoucnosti a jiný lidského soudu. Bůh nám dnes neříká, že naše obavy jsou směšné. Říká nám, že nejsou nejvyšší autoritou. Protikladem strachu není odvaha. Protikladem strachu je důvěra. Odvaha přichází až potom. Člověk se odváží správně jednat tehdy, když ví, že jeho život nestojí jen před lidmi, ale před Bohem. Před Bohem, který soudí pravdivě, ale zároveň zná každý vlas na jeho hlavě.
Možná dnes nepotřebujeme udělat nic velkého. Možná stačí jeden telefonát, jedna omluva, jedno zastání nebo jedno přiznání. Možná stačí říct, že nebudeme mlčet jen proto, že se bojíme. Strach nám bude připomínat všechno, co můžeme ztratit. Kristus nám však připomíná, že nejvíce bychom mohli ztratit tehdy, kdybychom kvůli strachu přestali být sami sebou. Člověk se nemusí přestat bát, aby mohl udělat správnou věc. Musí jen rozhodnout, že jeho svědomí nebude řídit strach.
