„Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25,13)
V Ježíšově podobenství o deseti družičkách je jeden překvapivý detail. Všech deset čekalo na ženicha a všech deset nakonec usnulo. Ježíš jim však nevyčítá únavu. Rozdíl byl v tom, že pět z nich mělo dostatek oleje, aby jejich lampy vydržely i dlouhé čekání. Připravenost se nepoznala podle toho, kdo vydržel nejdéle vzhůru, ale kdo měl z čeho rozsvítit, když nastala důležitá chvíle.
Něco podobného známe z vlastního života. Odkládáme návštěvu rodičů, rozhovor s partnerem, společné odpoledne s dětmi nebo obyčejný telefonát člověku, na kterém nám záleží. Ne proto, že bychom je neměli rádi. Jen máme stále něco naléhavějšího. Práci, starosti, povinnosti. A tak si slibujeme, že se jim budeme věnovat, až bude trochu klid. Někdy jsme tak zaměstnaní vytvářením krásného života pro své blízké, že v něm nakonec chybíme my sami.
Ježíšova výzva k bdělosti nás nemá naplnit strachem z budoucnosti. Připomíná nám, že láska potřebuje kromě dobrých úmyslů také naši přítomnost. Nedokončená práce na nás většinou počká. Některé společné chvíle se však už nikdy nevrátí. Ani setkání s Bohem nemusíme odkládat na dobu, kdy budeme dokonalejší a bez starostí. Bůh nás zve dnes, uprostřed života, který ještě zdaleka nemáme hotový.
❤️ Zrnko pro tento týden:
Komu už příliš dlouho slibuji své „až potom“ a co mohu udělat ještě dnes, aby nemusel dál čekat?