Paní učitelka dala dětem ve škole jednoduchý úkol: nakreslit někoho, koho mají opravdu rády. Třída se okamžitě pustila do práce, jedna holčička kreslila maminku, jeden kluk fotbalistu a další svého psa, který podle výsledného obrázku připomínal spíš přerostlou housenku se čtyřma nohama. Jen Marek seděl nad prázdným papírem a dlouho nic nekreslil.
„Ty nikoho nemáš rád?“ zeptala se učitelka. Marek zavrtěl hlavou a vysvětlil, že má, jen neví, jak se kreslí Ježíš. Učitelka se usmála a řekla mu, že přece nikdo přesně neví, jak Ježíš vypadal. Marek se na ni chvíli díval a potom namítl: „Já vím. Ale když ho nakreslím špatně, co když ho někdo nepozná?“
Učitelka si k němu přisedla a zeptala se, podle čeho by tedy lidé měli poznat, že nakreslil právě Ježíše. Marek chvíli přemýšlel, potom vzal tužku a nakreslil člověka, který držel za ruku někoho mnohem menšího. „Takhle,“ vysvětlil spokojeně. „Podle toho, co dělá.“
Možná právě proto se Ježíš učedníků neptal, jestli znají jeho jméno, protože to znali, ani po nich nechtěl poučku, kterou by mohli správně odříkat. Položil jim mnohem osobnější otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ Na tuhle otázku se totiž nedá odpovědět jen ústy, protože člověk na ni odpovídá také tím, komu podá ruku, komu poslouží, komu odpustí a vedle koho zůstane, když ostatní odejdou.
Možná proto nejpřesnější obraz Krista nevzniká tužkou na papíře, ale kreslíme ho každý den svým životem a podle nás ho někdy poznávají i ti, kteří by ho jinak nikdy nehledali.
