Otázka týdne
Křesťanství říká, že Bůh může odpustit i člověku, který se k němu obrátí velmi pozdě. Evangelium dokonce zná lotra na kříži, který už neměl čas napravit svůj život, a přesto od Ježíše slyšel: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43).
Pak se ale nabízí docela nepříjemná otázka: jestli může Bůh přijmout člověka i na konci života, proč se snažit žít s ním už teď? Není celoživotní víra, zápas se sebou a snaha žít dobře nakonec zbytečně náročná cesta k cíli, ke kterému se někdo dostane mnohem později?
Odpověď
První problém této úvahy je prostý: nikdo z nás neví, kdy jeho život skončí. Obrácení tedy nelze rozumně naplánovat na poslední chvíli, protože neznáme datum, kdy ta poslední chvíle přijde. Katechismus navíc varuje před opovážlivostí, tedy před představou, že člověk může vědomě odmítat změnu života a současně automaticky počítat s tím, že mu Bůh nakonec všechno odpustí (KKC 2092).
Ještě důležitější ale je, že obrácení není administrativní úkon, který člověk vyřídí před smrtí. Znamená skutečnou změnu srdce, lítost a obrácení se k Bohu. To samozřejmě může nastat i velmi pozdě a křesťanství právě proto nikdy nemůže o živém člověku říci, že už je pro Boha ztracený. Současně však smrt uzavírá dobu našeho pozemského rozhodování a člověk před Bohem stanul se životem, který skutečně prožil (KKC 1021–1022).
Otázka ale míří ještě hlouběji: není nespravedlivé, že člověk, který se snažil celý život, může dojít stejné spásy jako někdo, kdo se obrátil teprve pozdě?
Bylo by to nespravedlivé, kdyby spása fungovala jako zaměstnání, v němž se za každý rok služby připisuje určitý počet bodů. Jenže nebe si člověk neodpracuje. Spása je od počátku Božím darem a lidská odpověď na tento dar je možná právě díky milosti (KKC 1996–2001). Katolická víra přitom rozhodně neříká, že je jedno, jak člověk žije; naše skutky, rozhodnutí a spolupráce s milostí mají skutečný význam (KKC 2007–2011).
Jenže celoživotní vztah s Bohem není nevýhodou, kterou člověk musí vydržet, aby jednou dostal odměnu. Pokud je víra opravdu vztahem, pak už samotná možnost prožít svůj život s Bohem je součástí daru. Člověk má komu svěřit svůj strach, kde hledat odpuštění, podle čeho se rozhodovat a o co opřít naději, když se věci rozpadají.
Proto je trochu zvláštní ptát se: „Proč bych měl být s Bohem celý život, když se k němu můžu dostat i na konci?“ Je to podobné, jako kdyby se někdo ptal, proč má být celý život s člověkem, kterého miluje, když s ním může strávit posledních deset minut.
Pozdní obrácení navíc nevrátí člověku roky, které už prožil. Boží odpuštění může být úplné, ale nevymaže automaticky všechny následky našich rozhodnutí. Katolická tradice právě proto rozlišuje mezi odpuštěním viny a následky hříchu, které mohou vyžadovat nápravu a očištění (KKC 1472–1473). Lotr na kříži dostal příslib ráje, ale z kříže už nesestoupil.
A tak nejde o to, zda člověk, který se obrátil pozdě, dostane od Boha „příliš mnoho“. Mnohem zajímavější je, proč bychom měli sami odkládat něco, o čem tvrdíme, že je dobré.
Když totiž člověk opravdu věří, že Bůh je láska, potom otázka nezní: „Jak dlouho ještě mohu žít bez něj a přesto se nakonec zachránit?“ Mnohem poctivější je: „Proč bych měl čekat s Bohem až na konec života, když s ním mohu žít už dnes?“
Boží milosrdenství není zkratka pro poslední chvíli. Je to pozvání, které platí právě teď.
