Vinice je připravená, vinaři dostali všechno potřebné a problém začíná až ve chvíli, kdy zapomenou, že jim nepatří. Ježíš dnes připomíná, že život, schopnosti, vztahy i víra nejsou naším majetkem, ale svěřeným darem, a rozhodující nakonec nebude, co jsme si dokázali podržet, ale jaké ovoce z toho vyrostlo.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Já jsem vás vyvolil, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý, praví Pán.
Evangelium (Mt 21,33-43)
Vinici pronajme jiným vinařům.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: ‚Na mého syna budou mít ohled.‘ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!‘ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: ‚Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?‘ Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“
Dnešní evangelium je vlastně příběhem o pronájmu, který se velmi nepovedl. Hospodář udělal všechno, co měl: vysázel vinici, ohradil ji, vykopal lis, postavil věž a nakonec ji svěřil vinařům. Kdyby měl tehdy realitní kancelář, mohl by do inzerátu napsat: „Vinice kompletně vybavená, ihned k užívání.“ Vinaři nemuseli začínat od nuly, dostali něco připraveného, do čeho mohli vstoupit a co mohli rozvíjet. Problém nastal až ve chvíli, kdy zapomněli na jednu maličkost: vinice nebyla jejich.
Člověk má totiž zvláštní schopnost velmi rychle si zvyknout na to, co dostal darem. Nejdřív řekneme: „Děkuji, to je neuvěřitelné.“ Za chvíli už říkáme: „Samozřejmě, že to mám.“ A nakonec jsme schopni se rozčilovat, když nám někdo připomene, že nejsme majitelé všeho, co držíme v rukou. Dostali jsme život, zdraví, schopnosti, čas, vztahy, víru, možnosti, někdo rodinu, někdo povolání, někdo úřad, někdo zodpovědnost za druhé. Nic z toho jsme si na začátku neobjednali přes internet a nezaplatili kartou. Přesto se někdy během života nenápadně začneme chovat, jako bychom byli vlastníky.
Právě to je hřích vinařů. Nejde jen o to, že jsou násilní. Jejich tragédie začíná mnohem dřív, v jediné větě, kterou si možná ani neřekli nahlas: „Je to naše.“ Když potom přicházejí služebníci hospodáře, tedy v obrazu podobenství proroci, připomínají něco, co vinaři nechtějí slyšet: „Vinice vám byla svěřena, ale nepatří vám.“ A když nakonec přichází syn, Ježíš už velmi otevřeně mluví o sobě. Syn je vyveden ven z vinice a zabit, stejně jako bude Ježíš vyveden za město a ukřižován. Evangelium tedy není pouze hezkou historkou o zemědělství. Ježíš několik dní před svou smrtí vypráví svůj vlastní příběh.
Kdysi jeden starý zahradník daroval chlapci malé semínko vzácného stromu. Řekl mu: „Zasaď ho, starej se o něj a jednou z něho budou mít radost i lidé, které dnes ještě neznáš.“ Po několika letech se setkali znovu. Zahradník se zeptal, jak strom roste, a chlapec hrdě vytáhl z kapsy malou krabičku. Uvnitř leželo ono semínko, dokonale zabalené a neporušené. „Podívejte, jak jsem ho dobře uchoval,“ řekl. Starý muž se usmál a odpověděl: „Já jsem ti ale nedal semínko proto, abys mi jednou vrátil semínko. Dal jsem ti ho proto, aby vyrostl strom.“
Možná právě tady dnešní evangelium přestává být příběhem o nějakých zlých vinařích před dvěma tisíci lety a začíná být příběhem o nás. Bůh se jednou nebude ptát jen na to, co jsme nezkazili. Bude se ptát, co z toho, co nám svěřil, vyrostlo. Ne kolik let jsme byli pokřtění, ale zda díky našemu křtu bylo kolem nás o trochu víc dobra. Ne kolikrát jsme seděli v kostele, ale zda člověk, který s námi žije, poznal, že víra umí člověka udělat laskavějším. Ne kolik pravd víry známe, ale jestli některá z nich prošla z hlavy až do rukou.
Ježíš proto mluví o ovoci. Neříká: „Boží království dostanou bezchybní.“ To by nás příliš nepotěšil. Říká, že bude dáno těm, kteří ponesou ovoce. Není to ani rozsudek nad celým židovským národem, jak se toto evangelium někdy nešťastně vykládalo. Ježíš mluví k velekněžím a starším a jeho varování platí stejně pro každého, komu bylo něco od Boha svěřeno. Také křesťan může mít kostel, Bibli, svátosti, tradici i dokonale uklizenou vinici a přitom zapomenout, komu patří.
A pak Ježíš přidá zvláštní větu o kameni, který stavitelé odhodili a který se stal kamenem nárožním. To je velikonoční pointa celého podobenství. Lidé mohou Syna vyhodit z vinice, mohou ho odmítnout, dokonce zabít, ale poslední slovo nemají vinaři. Má ho Hospodář. To, co člověk odhodí jako nepotřebné, může Bůh postavit do samotného středu stavby.
Možná tedy dnes nemusíme odcházet z kostela s otázkou: „Jsem dobrý člověk?“ To je otázka, na kterou si většina z nás umí odpovědět překvapivě příznivě. Mnohem užitečnější je jiná: „Co roste z toho, co mi Bůh svěřil?“ Protože život není naše vinice. Jsme pouze vinaři. A jednou nebude nejdůležitější, kolik jsme toho vlastnili, uhlídali a zabezpečili, ale zda po nás v té vinici zůstalo něco, co může Bůh sklidit.
A možná právě proto Ježíš před evangeliem říká: „Já jsem vás vyvolil, abyste šli a přinášeli užitek.“ Ne abychom byli dokonale zabaleným semínkem. Ale abychom konečně začali růst.
