Ježíš zavolal Matouše dřív, než si okolí stačilo odkašlat, zvednout obočí a sepsat námitky. Na Bohu nás někdy nedráždí jeho milosrdenství, ale to, že se nás předem nezeptal, komu ho smí dát.

Člověk má rád přehled. Má rád kolonky, seznamy, potvrzení, razítka a jasné rozdělení, kdo už je napravený, kdo je v řešení a kdo zatím zůstává v kategorii „raději počkat“. Neříkám, že je pořádek špatný. Bez pořádku by se svět za tři dny proměnil v zapomenutý dětský pokoj, kde se pod hromadou plyšáků, ponožek a stavebnice nachází cosi, co kdysi mohlo být svačinou. Jenže s Bohem je potíž. On pořádek miluje, ale odmítá se nechat zavřít do našeho kontrolního systému.

Desátá neděle v mezidobí nám ukazuje Ježíše, který jde kolem celnice a zavolá Matouše. To je celé. Žádná porada, žádné předběžné posouzení, žádný duchovní audit. Matouš nesedí v prostředí, kde by člověk čekal začátek svatosti. Sedí tam, kde se vybírají peníze, kde se lidé dívají nedůvěřivě, kde pověst nevoní po fialkách a kde by mnozí čekali spíš napomenutí než pozvání. A právě tam zazní: „Pojď za mnou.“

Bůh nezačíná prověrkou, ale oslovením. To neznamená, že Matoušova minulost je v pořádku. Znamená to, že Bůh nečeká, až člověk sám vyrobí svou lepší verzi, kterou bude možné bezpečně přijmout mezi slušné. Ježíš nepřichází k hotovým lidem. Přichází k těm, kteří se mohou stát novými, protože je někdo konečně nevidí jen přes jejich selhání.

Když si z Boha děláme schvalovací komisi

My bychom to často dělali opatrněji. Nejprve by Matouš musel prokázat polepšení, ideálně veřejně, s přiměřeně pokorným výrazem, ne moc teatrálním, ale zase dostatečně přesvědčivým. Potom by musel nějakou dobu stát stranou, aby se vidělo, zda to myslí vážně. Pak by se možná mohlo uvažovat o tom, že ho vezmeme na milost, samozřejmě s poznámkou v zápisu, že situaci je třeba nadále sledovat.

Jenže Ježíš se nechová jako předseda komise pro posuzování mravní způsobilosti. Vidí člověka a volá ho. A právě to nás někdy tajně znervózňuje. Ne proto, že bychom nevěřili v Boží dobrotu. My v ni věříme rádi, zvlášť když se týká nás, našich blízkých a lidí, kteří nám jsou sympatičtí. Problém nastává ve chvíli, kdy Bůh začne být dobrý k někomu, u koho jsme si už vnitřně udělali tečku.

Na Ježíšovi nás někdy nepohoršuje to, že odpouští. Pohoršuje nás, že odpouští bez našeho předchozího souhlasu. Jako by měl nejprve přijít a říct: „Podívejte, uvažuji o Matoušovi. Chápu, že je to citlivé. Rád bych znal vaše stanovisko.“ Jenže Bůh není úředník, který potřebuje vyplněnou žádost, než někomu otevře budoucnost. Bůh je Bůh. A jeho milost má nepříjemnou vlastnost, že bývá svobodnější než naše představy.

To neznamená, že je laciná. Milost není gumovací pero, kterým se přepíše minulost a všichni budou dělat, že se nic nestalo. Člověk není totéž co jeho nejhorší skutek, ale jeho nejhorší skutek také není plyšová dekorace na poličce života. Hřích zraňuje a někdy zanechá následky, které nejdou odmávat jednou zbožnou větou. Jenže evangelium říká, že ani skutečná vina nemusí být konečnou adresou člověka.

Bůh vidí dřív možnost než naši námitku

Matoušův příběh je nepříjemný právě tím, jak je stručný. My bychom chtěli víc detailů. Jak se tvářil? Co přesně si uvědomil? Kolik toho napravil? Jak proběhla jeho vnitřní proměna? Evangelium nám tyto informace nedá. Skoro jako by nám tím chtělo říct: Nezdržuj se tolik kontrolou cizího obrácení a všimni si, že Ježíš právě volá člověka.

To je velká lekce. My někdy požadujeme důkazy proměny ještě dřív, než člověku dovolíme uvěřit, že proměna je možná. Chceme ovoce dřív, než připustíme, že strom může znovu zakořenit. Chceme hotový výsledek, protože s procesem je práce, riziko a nepohodlí. Jenže Bůh často začíná tam, kde my bychom ještě sbírali podklady.

Bůh v člověku vidí možnost dřív, než my dopíšeme svou námitku. To je možná jedna z největších ran pro naši pýchu. Nejsme majitelé Boží milosti. Nejsme správci nebeského skladu s klíčem od výdejního okénka. Nejsme ti, kdo určují, komu už Bůh smí dát šanci a kdo si ji má ještě odpracovat v čekárně našich sympatií.

A přiznejme si, že to někdy bolí. Protože když Bůh dá šanci někomu, kdo nás zranil, kdo nám vadí nebo koho považujeme za ztracený případ, vypadá to skoro nespravedlivě. Jenže možná právě tam se ukazuje, že Boží spravedlnost není naše uražená účetní kniha. Bůh nepopírá bolest obětí, nebagatelizuje vinu, neříká, že na minulosti nezáleží. Říká však, že člověk může být povolán k budoucnosti, kterou bychom mu my už nedali.

Evangelium není naše soukromé vlastnictví

Křesťan by měl být velmi opatrný, když začne mluvit o tom, kdo už si Boží blízkost nezaslouží. Samozřejmě, rozlišování je nutné. Pravda je nutná. Odpovědnost je nutná. Jenže existuje zvláštní druh zbožnosti, která si z evangelia udělá soukromý pozemek a na jeho hranici postaví ceduli: vstup pouze po mém souhlasu. Vypadá to pevně, odpovědně a pravověrně. Ve skutečnosti to může být jen strach převlečený za zásadovost.

Ježíš v Matoušově příběhu nejedná podle očekávání slušného náboženského okolí. A díky Bohu za to. Kdyby Bůh jednal jen podle očekávání slušných lidí, mnoho z nás by se k němu nikdy nedostalo. Možná bychom prošli první kontrolou, protože máme docela dobrý zevnějšek, umíme správná slova a v neděli se tváříme poměrně použitelně. Ale kdyby se opravdu otevřely všechny naše motivy, zranění, pýchy, závisti, tvrdosti, únavy, výmluvy a malé vnitřní podvody, bylo by v nebi rázem ticho jako ve sborovně po oznámení mimořádné inspekce.

Kdyby Bůh miloval jen lidi bez problémů, zůstalo by nebe podezřele prázdné. Evangelium není odměna pro ty, kdo nikdy nespadli. Je to zpráva pro ty, kdo mohou vstát, protože Kristus je volá. A to je dobrá zpráva nejen pro Matouše, ale i pro nás.

Tady je důležité neuhnout do lacinosti. Ježíš Matouše nevolá k tomu, aby si v celnici udělal pohodlí a přidal k ní náboženský citát na zeď. Volá ho za sebou. Milost není omluva pro setrvání ve starém. Je to síla, která otevírá cestu ven. Bůh člověka nepřikrývá milosrdenstvím proto, aby mohl dál spát ve své bídě, ale aby se konečně probudil.

Co když jsme to tentokrát my?

Nejjednodušší je číst tento příběh tak, že Matouš jsou ti druzí. Ti komplikovaní. Ti s minulostí. Ti, u kterých se divíme, že o ně Bůh ještě stojí. Jenže evangelium má tu nepříjemnou vlastnost, že se při čtení nenápadně otočí jako zrcadlo. Najednou nejde o Matouše. Jde o nás.

Možná také sedíme na místě, kde jsme si zvykli. Nemusí to být celnice. Může to být stará hořkost, vnitřní tvrdost, pohodlná výmluva, ukřivděnost, strach, pýcha, potřeba mít pořád pravdu nebo únava, která už přestala doufat. Člověk si umí zvyknout téměř na všechno, dokonce i na vlastní duchovní polospánek. A pak kolem projde Kristus a řekne prostě: Pojď.

Neptá se, jestli už máme hotovou prezentaci vlastní proměny. Nečeká, až mu předložíme bezchybný plán nápravy. Volá. A tím nám říká něco, co je lehké napsat, ale těžké přijmout: nejsme zachráněni proto, že jsme si zasloužili nový začátek, ale proto, že Bůh je větší než naše konce.

Možná je tedy desátá neděle v mezidobí pozváním, abychom Bohu vrátili právo být Bohem. Abychom mu přestali podsouvat naše pořadníky, naše komise, naše vnitřní seznamy přijatelných a nepřijatelných lidí. Abychom se přestali tvářit, že milost je dobrá jen tehdy, když má náš podpis.

Bůh nečeká na naše svolení. Nečeká na naše razítko. Neprosí nás o schválení, koho smí zavolat. A to je dobře. Protože kdyby to dělal, možná bychom jednou zjistili, že jsme na seznam čekatelů zařadili i sami sebe.

Ježíš volá Matouše. Volá i nás. A otázka této neděle nezní, jestli máme dost důvodů zůstat sedět. Těch má člověk vždycky plnou kapsu. Otázka zní, jestli se odvážíme vstát, když nás Bůh zavolá dřív, než jsme sami sobě dali svolení začít znovu.

+jZ