12. neděle v mezidobí
Moje ovce slyší můj hlas, praví Pán, já je znám a ony jdou za mnou.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 9,18–24)
Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“
Podnět k rozjímání
Možná to zní vážně. Možná až nepříjemně blízko. Ale Bůh se nebojí ani tvých neučesaných odpovědí. Nechce dokonalost. Jen pravdu. A když ji řekneš, možná poprvé uslyšíš sám sebe tak, jak tě slyší On – s láskou.
Milovaní,
některé otázky nejdou obejít. Můžeme kolem nich chodit, přehlušit je televizí, zakrýt je prací nebo ironickým vtipem, ale stejně se jednou ozvou. Možná v noci. Možná u hrobu. Možná, když se nám všechno rozpadne a zůstane jen ticho.
„Za koho mě máš ty?“
Ježíš se ptá. Ne proto, aby tě ztrapnil. Ale protože chce znát tvoje srdce. Tvoje skutečné srdce. Ne to, co předvádíš před lidmi. Ne to, co opakuješ po rodičích nebo učitelích. Ale to, co nosíš hluboko v sobě. I když je to někdy temné, nedopečené, nedodělané, špinavé.
A možná odpovíš jako Petr: „Ty jsi Boží Mesiáš.“ Ale možná taky ne. Možná řekneš: „Nevím. Zlobím se na tebe. Ztratil jsem tě. Nevěřím ti.“ A víš co? On to unese. Ježíš není z porcelánu.
Nejsi přetlakový hrnec
Nechce po tobě, abys žil jako svatý, když se sotva držíš na nohách. Nechce, abys mu zpíval „Pane, Pane“, když se v tobě všechno pere. Chce, abys byl pravdivý. A upřímnost, i když je surová, je pro něj víc než krásně naučené fráze.
V dnešním evangeliu říká učedníkům, že Mesiáš musí trpět. Zavržený, nepochopený, zabitý. A my bychom nejraději tuhle část vynechali. Kdo by taky dobrovolně přijal bolest?
Jenže on tím říká něco důležitého: nejsem tady, abych tě učil vyhýbat se bolesti. Jsem tady, abych ji s tebou unesl.
Ne abys nikdy nepadl. Ale abys po pádu měl komu říct: „Zase já. Promiň.“
Následovat neznamená stihnout. Znamená jít
Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“
To nezní jako leták na pohodový život. Ale je v tom zvláštní krása. Protože to neříká tomu, kdo má všechno srovnané. Říká to tomu, kdo se bojí. Kdo se stydí. Kdo ví, že má svůj vlastní batoh problémů.
A právě tomu člověku – možná to jsi ty – říká: „Jdi. Následuj mě. I s tím křížem. Neodkládej ho před kostelem. Vezmi ho s sebou. Já jdu s tebou.“
A právě v tom je celé tajemství dnešní neděle: Ježíš nehledá silné, dokonalé, ani přehnaně duchovní lidi. Hledá ty, kdo mají odvahu říct pravdu. O sobě. O něm. A o tom, že možná dnes nezvládnou jít celý kilometr. Ale zvládnou udělat první krok. A ten mu stačí.
