Svatý Václav svůj život nezachránil, přesto jej neztratil. Ježíš dnes pokládá otázku, kterou bychom nejraději přeskočili: co když můžeme mít úspěšný život, a přitom ho docela úspěšně promarnit?
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Evangelium (Mt 16,24-27)
Kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Kdyby se lidský život hodnotil jako účetní uzávěrka, kolonku „zisk“ bychom asi vyplnili snadno. Peníze, dům, práce, postavení, vzdělání, zážitky, úspěchy, možná počet lidí, kteří nás znají nebo sledují. Člověk dnes ostatně může mít tisíce přátel, aniž by měl komu večer zavolat.
Horší by byla kolonka „ztráty“. Tam se některé položky zapisují špatně. Manželství, na které už nezbývá čas. Dítě, které si zvyklo, že táta nebo máma pořád něco důležitého řeší. Přítel, kterému už půl roku chceme zavolat. Svědomí, kterému jsme tolikrát vysvětlili, že tentokrát to opravdu jinak nešlo, až nám přestalo odporovat. A právě do tohoto účetnictví vstoupí Ježíš se svou nepříjemnou otázkou: „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ Co když můžeme podle všech viditelných ukazatelů prosperovat, a přitom být ve skutečnosti v hlubokém minusu?
Na slavnost svatého Václava je to docela trefné. Václav totiž podle běžných měřítek svůj poslední zápas nezvládl. Nezachránil si moc, bezpečí ani život. Přesto si ho po více než tisíci letech nepřipomínáme jako člověka, který všechno prohrál. Možná proto, že existují vítězství, při kterých člověk ztratí sám sebe, a prohry, při kterých si uchová to nejdůležitější.
Se svatým Václavem jsme ovšem provedli jednu šikovnou věc: ochočili jsme si ho. Postavili jsme mu pomník, dali ho na mince, pojmenovali po něm náměstí, zpíváme o něm chorál a máme díky němu státní svátek. Světec na podstavci je totiž velmi příjemný. Neodporuje, neklade otázky a hlavně nám nemluví do života. Horší by bylo, kdyby se zeptal, proč jsme mlčeli, když jsme měli říct pravdu, proč jsme neodpustili nebo co všechno jsme ochotni prodat za trochu pohodlí, uznání či klidu. Člověk má ostatně pozoruhodnou schopnost: u druhých pozná morální selhání během několika vteřin, zatímco u sebe potřebuje dlouhou analýzu okolností.
Ježíš přitom neříká, že úspěch je špatný. Křesťanství není soutěž o to, kdo bude chudší, smutnější a pokud možno ještě trochu shrbený. Problém není něco získat. Problém začíná ve chvíli, kdy za svůj úspěch platíme něčím, co má větší cenu než on.
A málokdy se to stane najednou. Člověk se ráno neprobudí s plánem, že dnes zanedbá rodinu, poškodí svědomí a večer se ještě stane horším člověkem. Jen zůstane déle v práci, důležitý rozhovor odloží na zítřek, pravdu neřekne, protože se teď nehodí, a něco, co mu vadí, si vysvětlí tím, že to přece dělají všichni. Žádný blesk nepřijde a z nebe se neozve: „Pozor, právě ztrácíš sám sebe.“ Člověk se většinou neztratí při jednom velkém rozhodnutí. Ztrácí se po drobných.
Možná proto Ježíš říká: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Zapřít sám sebe neznamená nenávidět se. Znamená to připustit děsivou možnost, že nemusím mít vždycky pravdu, poslední slovo a vítězství. Někdy to znamená nevyslovit jedovatou větu, přestože ji máme dokonale připravenou, přiznat chybu, kterou bychom ještě dvacet minut dokázali přesvědčivě obhajovat, nebo se omluvit bez dodatku „ale ty jsi taky…“.
Člověk někdy raději vykoná pouť než telefonát člověku, kterému se má omluvit, a raději se pomodlí růženec, než aby doma řekl dvě duchovně mimořádně náročná slova: „Měl jsi pravdu.“ Víra se totiž nejhůř žije tam, kde nejsou varhany, kadidlo ani svíčky, ale v kuchyni, kanceláři, autě a ve chvíli, kdy máme nádhernou příležitost někomu něco vrátit.
Podobně je to s křížem. Kříž není každá nepříjemnost a Bůh není skladník bolesti, který nám každé ráno vydává přidělenou porci utrpení. Kříž začíná tam, kde něco neseme proto, že nechceme zradit lásku, pravdu nebo dobro. Rodič vstává k nemocnému dítěti, protože miluje. Člověk odmítne podvod, přestože na tom prodělá, protože nechce prodat svědomí. Někdo odpustí, protože nechce, aby mu stará křivda dál řídila život. Kříž není láska k bolesti, ale cena, kterou jsme někdy ochotni zaplatit za to, abychom nezradili to, co milujeme.
A právě tady přestává být svatý Václav postavou z učebnice. Většina z nás nebude rozhodovat, zda zemře jako mučedník, ale každý den rozhodujeme, co jsme ochotni obětovat, abychom vyhráli. Někdo získá pravdu ve sporu a ztratí přítele, někdo si uchová hrdost a ztratí možnost smíření a někdo vyhraje každou hádku doma, až zjistí, že už nemá s kým se hádat. Ne všechno, co vyhrajeme, je vítězství, a ne všechno, co ztratíme, je prohra.
Ježíš říká: „Kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ Zní to jako paradox, ale život tak opravdu funguje. Čas věnovaný člověku už nám nikdo nevrátí, odpuštěním se vzdáváme práva dál si leštit svou křivdu a věrností se vzdáváme jiných možností. Přesto právě z těchto zdánlivých ztrát vznikají věci, které bychom za nic nevyměnili. Láska má podivné účetnictví. Člověk v něm někdy bohatne právě tím, co rozdá.
Možná proto si Ježíšovu otázku nemusíme nechávat až na konec života. Stačí si občas udělat malou inventuru: co právě získávám a čím za to platím? Kvůli čemu nemám čas na lidi, které mám rád? Co se snažím za každou cenu vyhrát? A pokud to opravdu vyhraju, co mi zůstane?
Svatý Václav svůj život nezachránil. Přišel o moc, bezpečí a nakonec i o život. Přesto jeho příběh po více než tisíci letech připomíná něco, na co svět výkonu, růstu a výsledků snadno zapomíná: člověk může prodělat a přitom neprohrát. A může vydělat všechno a přitom zkrachovat. Nejhorší životní bankrot totiž možná není zemřít s prázdnýma rukama, ale mít je plné všeho, co jsme celý život chtěli, a když je konečně otevřeme, zjistit, že v nich chybíme my sami.
+jZ
P. S. Pokud vás zajímá delší a podrobnější pohled nejen na texty dnešní slavnosti, ale také na biblická čtení jednotlivých nedělí, najdete jej v mé rubrice Za kazatelnou na Medium.cz. Věnuji se tam souvislostem, které se do běžného kázání nevejdou: proč byla vybrána právě tato čtení, jak spolu souvisí, co znamenala ve své době a co mohou říct našemu životu dnes.
Příprava každého takového textu mi zabere několik hodin. Rubrika je součástí předplatného na Medium.cz, které vychází přibližně na cenu jedné kávy měsíčně. Pokud jste mezi předplatiteli, děkuji vám. Vážím si toho jako ocenění času a práce, které těmto textům věnuji.
Dnešní článek: Slavnost sv. Václava: Získat všechno, ale ztratit sebe?
