? Kdo je vlastně jáhen v římskokatolické církvi a co může dělat?

? Kdo je vlastně jáhen v římskokatolické církvi a co může dělat?

Otázka týdne

Tohle je otázka, kterou si lidé často položí ve chvíli, kdy vedle kněze u oltáře spatří dalšího muže v liturgickém rouchu. Čte evangelium, někdy káže, podává přijímání, občas křtí nebo vede pohřeb, ale při eucharistické modlitbě ustoupí stranou. Člověk pak tápe, zda jde o pomocného kněze, nadšeného ministranta s povýšením, nebo duchovního, kterému zatím církev nepovolila používat všechny knoflíky.

Jáhen přitom není kněz ve zkušební době ani jeho levnější varianta pro menší farnosti. Není ani něco mezi laikem a knězem, jako by církev sestavovala duchovní žebříček a každému přidělila příčku podle počtu absolvovaných zkoušek. Jáhen je svěcený služebník církve, který přijal jeden ze tří stupňů svátosti svěcení. Těmito stupni jsou biskupství, kněžství a jáhenství. Každý má vlastní poslání a žádný není jen dekorativním doplňkem ostatních.

Slovo jáhen pochází z řeckého slova diakonos, tedy služebník. Už samotný název proto napovídá, že nejde především o čestné místo u oltáře, nýbrž o službu. Jenže výraz služebník může znít trochu jako člověk určený k tomu, aby donesl mikrofon, zamkl kostel a našel svíčky, které někdo naposledy viděl před třemi Velikonocemi. Jáhenská služba je však hlubší. Jáhen je svěcen k tomu, aby v církvi zpřítomňoval Krista, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.

Odpověď

Svátost svěcení má v římskokatolické církvi tři stupně, ale pouze biskupové a kněží přijímají služebné kněžství. Jáhen přijímá svěcení nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě. To rozhodně neznamená, že dostal jen část svátosti a zbytek mu církev schovala na později. Jáhenské svěcení je plné, nezrušitelné a vtiskuje člověku trvalé znamení. Jáhen není nehotový kněz. Je hotový jáhen.

Jeho služba stojí na třech nohách: na službě Božímu slovu, liturgii a lásce. Kdyby některá z těchto nohou chyběla, vznikla by poněkud vratká církevní stolička. Jáhen proto hlásá evangelium, může při bohoslužbě kázat a má pomáhat lidem, aby Boží slovo nezůstalo pouze pěknou větou přečtenou v neděli, ale dostalo ruce, nohy a konkrétní podobu v obyčejném životě.

Při liturgii jáhen pomáhá biskupovi nebo knězi, čte evangelium, může pronášet homilii, připravuje oltář a podává svaté přijímání. Může také samostatně vést bohoslužbu slova. Nesmí však sloužit mši svatou ani proměňovat chléb a víno v Kristovo tělo a krev. To je služba biskupa a kněze. Jáhen může stát velmi blízko kalicha, ale blízkost ještě neznamená pravomoc. Podobně jako člověk sedící vedle řidiče autobusu ještě automaticky nezískává oprávnění převzít volant.

Jáhen může řádně křtít. Může také s příslušným pověřením asistovat při uzavření manželství, přijmout jménem církve souhlas snoubenců a udělit jim požehnání. Přesně řečeno nejsou oddávajícím jáhen ani kněz, protože svátost manželství si navzájem udělují sami snoubenci. Duchovní je oficiálním svědkem církve. To může být užitečná informace zejména tehdy, když se po svatbě něco pokazí a manželé by chtěli reklamovat oddávajícího.

Jáhen může vést pohřební obřady, pokud se neslaví mše svatá, modlit se u zemřelého a doprovázet pozůstalé. Může vystavit Nejsvětější svátost, vést eucharistickou adoraci a udělit eucharistické požehnání. Smí také udělovat ta požehnání, která mu dovolují liturgické knihy a církevní právo. Nemůže tedy požehnat úplně všechno, co mu někdo přinese se slovy: „Pane faráři, jen to tady rychle přežehnejte.“ Jednak není farář a jednak církevní požehnání není duchovní dezinfekce na všechny předměty v domácnosti.

Jáhen může přinášet eucharistii nemocným a může ji podat umírajícímu jako viatikum, tedy jako pokrm na cestu z tohoto života. Viatikum bývá spojeno s přípravou na smrt, při níž člověk podle okolností přijímá také svátost smíření a pomazání nemocných. Ty však může udělit pouze kněz. Samotné viatikum je svaté přijímání, a proto je jáhen podat může. Nemůže umírajícího vyzpovídat ani pomazat, ale může mu přinést Kristovo tělo, modlit se s ním a zůstat nablízku ve chvíli, kdy už velká slova zpravidla ztrácejí význam.

Právě zde je vidět hlavní rozdíl mezi jáhnem a knězem. Kněz může slavit mši svatou, zpovídat a udělovat svátostné rozhřešení, udělovat pomazání nemocných a vykonávat pastýřskou službu, která mu byla svěřena. Jáhen tyto svátostné úkony konat nemůže. Není to proto, že by byl méně důležitý, méně vzdělaný nebo duchovně o několik pater níž. Přijal jiné poslání.

Kněz je svátostně připodobněn Kristu jako hlavě a pastýři církve. Jáhen je zvláštním způsobem připodobněn Kristu služebníkovi. Tato dvě poslání proti sobě nestojí. Kněz má také sloužit a jáhen samozřejmě není jediným člověkem v církvi, který si má všímat potřebných. Jáhenské svěcení však službu zvláštním způsobem vpisuje do celého jeho života. Jáhen nemá být člověkem, který se u oltáře cítí důležitě, ale člověkem, který od oltáře dokáže dojít k nemocničnímu lůžku, k osamělému člověku, k rodině v krizi nebo k někomu, s kým se už nikdo nechce bavit.

V církvi existují přechodní a trvalí jáhni. Přechodný jáhen přijímá jáhenské svěcení na cestě ke kněžství. To ovšem neznamená, že jeho jáhenství je jen divadelní generálkou. Po dobu své jáhenské služby je skutečným jáhnem. Trvalý jáhen zůstává jáhnem natrvalo a ke kněžství nesměřuje. V latinské církvi může být trvalým jáhnem také ženatý muž, pokud uzavřel manželství před svěcením a splnil další stanovené podmínky. Svěcením se z něj nestává napůl kněz a napůl manžel. Zůstává manželem, otcem, často také zaměstnancem, sousedem a člověkem, který musí stejně jako ostatní ráno zjistit, kdo zase nevynesl odpadky.

Trvalý jáhen tak často stojí jednou nohou v prostoru církevní služby a druhou v běžném životě rodiny, zaměstnání a společnosti. Právě proto může být zvláštním mostem mezi oltářem a ulicí. Rozumí jazyku liturgie, ale zároveň zná termíny v práci, rodinné starosti, účty, únavu, nemoc i poněkud dobrodružnou logistiku všedního dne. Neměl by ovšem být rozkročený tak široce, aby se z mostu stal provazochodec na pokraji vyčerpání.

Jáhenská služba se také neomezuje na to, co je vidět v kostele. Její podstatnou částí je služba lidem v nouzi, nemocným, osamělým, chudým, vězněným, závislým, zarmouceným a všem, kteří zůstávají stranou zájmu. Pokud jáhen pouze krásně čte evangelium, důstojně nese evangeliář a nikdy nedojde k člověku na okraji, něco zásadního z jeho služby se ztratilo. Evangeliář totiž nedostává při svěcení proto, aby jej dobře držel na fotografiích, ale aby to, co čte, také žil.

Rozdíl mezi knězem a jáhnem tedy nespočívá v tom, že jeden je významnější a druhý pomocný. Kněz není povýšený jáhen a jáhen není nedokončený kněz. Oba přijali svátost svěcení, každý však k jiné službě. Kněz především shromažďuje společenství kolem eucharistie, odpouští hříchy a slouží jako pastýř. Jáhen hlásá evangelium, slouží u oltáře a připomíná, že cesta od oltáře musí vždy pokračovat k člověku.

Jáhna lze v kostele poznat podle štóly, kterou nosí šikmo přes levé rameno, a podle dalmatiky, pokud ji při liturgii obléká. To je ovšem jen vnější poznávací znamení. To podstatné by mělo být viditelné i bez liturgického oděvu. Jáhen má být člověkem, který si všimne toho, kolem koho ostatní prošli, skloní se k němu a místo otázky „Co z toho budu mít?“ se zeptá: „Co pro tebe mohu udělat?“

Právě v tom spočívá jeho nejhlubší poslání. Ne stát výš, ale být blíž.

  • Rubriky příspěvkuOtazník