Otázka týdne
Víra by přece měla člověku přinášet pokoj. Alespoň se to často říká. Jenže pak přijde večer, bolest na hrudi, nečekaný telefonát, výsledek vyšetření nebo prostě jedna neodbytná myšlenka, která se usadí v hlavě a odmítá platit nájem: Co když vážně onemocním? Co když se něco stane mým dětem, partnerovi nebo rodičům? Co když umřu?
Člověk se může modlit, chodit do kostela, věřit ve vzkříšení a současně se při představě smrti třást strachy. Někdy se pak ke strachu přidá ještě pocit viny. Správný věřící by se přece smrti bát neměl. Měl by klidně hledět k nebi, usmívat se a patrně už mít připravený i seznam písní na vlastní pohřeb.
Je tedy strach ze smrti známkou slabé víry? A proč Bůh člověka tohoto strachu nezbaví, když mu důvěřuje?
Odpověď
Strach ze smrti není důkazem slabé víry. Je především důkazem toho, že jsme lidé a že nám na životě záleží.
Křesťanství nikdy netvrdilo, že smrt je příjemná formalita, při níž člověk pouze odloží kabát v pozemské šatně a pokračuje dál. Bible nazývá smrt „posledním nepřítelem“ (1 Kor 15,26). Ježíš sám plakal u hrobu svého přítele Lazara (Jan 11,35) a v Getsemanské zahradě prožíval před svou smrtí hlubokou úzkost. Neřekl: „Jsem Boží Syn, takže mě nic nerozhodí.“ Řekl svým učedníkům: „Má duše je smutná až k smrti“ (Mk 14,34).
Bát se tedy neznamená nevěřit. Víra nezačíná tam, kde člověk přestane cítit strach. Začíná často právě tam, kde se bojí a přesto se rozhodne, že ve svém strachu nezůstane sám.
Existuje ovšem rozdíl mezi přirozeným strachem a úzkostí, která člověka začne ovládat. Přirozený strach nás upozorňuje na nebezpečí. Úzkost někdy vyrábí nebezpečí i tam, kde právě žádné není. Stačí bolest hlavy a člověk už v duchu píše závěť. Někdo se deset minut neozve a naše představivost během té doby stihne dopravní nehodu, nemocnici, pohřeb i spor o dědictví.
Lidský mozek je v tomto směru mimořádně výkonný scenárista. Bohužel má slabost pro katastrofické filmy.
Obzvlášť silný bývá strach o naše blízké. Člověk by někdy raději snášel bolest sám, než aby viděl trpět své dítě, manžela, manželku nebo rodiče. Tento strach často vyrůstá z lásky, ale může se do něj nenápadně přimíchat také touha mít všechno pod kontrolou. A právě zde narážíme na bolestivou pravdu: nemáme.
Nemůžeme své milované ochránit před každou nemocí, nehodou, bolestí ani smrtí. Můžeme jim zapnout bezpečnostní pás, připomenout léky, zavolat, zda dorazili domů, a při dostatečné rodičovské důslednosti je ještě třikrát upozornit, aby si vzali čepici. Nemůžeme však získat absolutní záruku, že se jim nikdy nic nestane.
Víra tuto nejistotu neodstraňuje. Nedává nám smlouvu s Bohem, podle níž se věřícím lidem tragédie vyhýbají. Kdyby taková smlouva existovala, kostely by byly plné až po nouzové východy a pojišťovny by patrně začaly vyžadovat potvrzení o nedělní účasti na mši.
Křesťanská víra říká něco jiného a možná náročnějšího: nejsme pány života, ale nejsme ani opuštěni. Bůh neslibuje život bez bolesti, nýbrž svou přítomnost uprostřed ní. Žalmista neříká, že temným údolím nikdy nepůjde. Říká: „I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (Žl 23,4).
Právě zde leží podstata křesťanské naděje. Není to přesvědčení, že se nic zlého nestane. Je to důvěra, že ani to nejhorší nemá moc člověka vyrvat z Božích rukou. Apoštol Pavel píše, že ani smrt, ani život nás nemohou odloučit od Boží lásky (Řím 8,38–39).
To samozřejmě neznamená, že věřící člověk musí při smrti blízkého zachovávat kamennou tvář a pronášet zbožné fráze. Ježíš u Lazarova hrobu plakal, přestože věděl o vzkříšení. Slzy nejsou popřením naděje. Jsou cenou za to, že jsme někoho milovali.
Stejně tak není nedostatkem víry vyhledat pomoc, pokud se strach a úzkost stanou nesnesitelnými, narušují spánek, vztahy, práci nebo běžný život. Modlitba a odborná pomoc nejsou soupeři. Člověk může důvěřovat Bohu a současně navštívit psychologa, psychoterapeuta nebo lékaře. Brýle také nenahrazujeme intenzivnější modlitbou za ostřejší zrak.
Výzva „Neboj se“, která se v Bibli tolikrát opakuje, proto není Boží pokárání ve stylu: „Tak už se konečně přestaň třást.“ Je spíše pozváním: „Nemusíš svůj strach nést sám.“
Možná se nikdy úplně nepřestaneme bát smrti. Možná nás občas vyděsí bolest, nemoc nebo představa ztráty těch, které milujeme. Křesťanská víra nám však neslibuje život bez strachu. Učí nás, že strach nemusí mít poslední slovo.
Poslední slovo totiž podle křesťanství nemá nemoc. Nemá je úzkost. Nemá je hrob.
Má je život.
A právě proto může věřící člověk někdy říci dvě naprosto pravdivé věty současně: Bojím se. A přesto důvěřuji.
