Král pozve na svatbu všechny, dobré i zlé, a potom nechá jednoho hosta vyhodit kvůli špatnému oblečení. Není to trochu nespravedlivé? Ježíš dnes vypráví podobenství, které na první pohled nedává smysl. Jenže právě v jeho zdánlivé nespravedlnosti se skrývá něco podstatného o Boží lásce, lidské svobodě a pozvání, které můžeme přijmout, a přesto promarnit.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal.
Evangelium (Mt 22,1-14)
Pozvěte na svatbu, koho najdete.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“
Dnes vám chci vyprávět příběh o jednom otci, který chtěl své dceři vystrojit krásnou svatbu, ale nakonec zjistil, že sehnat hosty může být někdy složitější než sehnat ženicha. Josef měl jedinou dceru Aničku. Pronajal sál, objednal hudbu, připravil slavnostní tabuli a rozeslal pozvánky. Jenže několik dní před svatbou začaly přicházet omluvy. Jeden měl příliš mnoho práce, druhý odjížděl na dovolenou a třetí musel nutně posekat zahradu. Někteří neodpověděli vůbec. Josef seděl nad seznamem hostů a přemýšlel, co udělá se vším tím jídlem. Svíčková totiž na lidskou nerozhodnost příliš ohledy nebere.
Právě podobně začíná dnešní evangelium. Král připraví svatbu svému synovi, ale pozvaní nepřijdou. Jeden má pole, druhý obchod a ostatní své starosti. Přitom ani pole, ani obchod nejsou nic špatného. Ježíš nám připomíná, že člověk může mít tolik důležitých povinností, až mu uteče to nejdůležitější. Má čas sledovat životy cizích lidí na internetu, ale nevšimne si vlastního dítěte. A někdy má dokonce tolik práce pro Pána Boha, že mu nezbývá čas na samotného Pána Boha.
Jenže Ježíšovo vyprávění náhle přitvrdí. Někteří pozvaní služebníky zabijí a král nechá jejich město vypálit. To už není zrovna reklama na svatební pohostinnost. Co má taková krutost společného s milujícím Bohem? Ježíš mluví k velekněžím a starším lidu a připomíná odmítání proroků. V obrazu zničeného města můžeme navíc spatřovat ozvěnu dobytí Jeruzaléma římským vojskem roku 70. Nejde o návod, jak zacházet s nevěřícími, ani o odsouzení židovského národa. Dramatický jazyk podobenství varuje, že odmítání dobra a násilí mají vážné následky. A varování před náboženskou pýchou platí také pro nás. Koneckonců ani křestní list není očkováním proti lidské hlouposti.
Josef se mezitím rozhodl, že dceru nenechá slavit svatbu v poloprázdném sále. Vyšel do vesnice a začal zvát lidi, které potkával. Prodavačku, dělníky, mladou maminku s dětmi i starou paní Růženu, která už několik let žila sama. Ta se pozvání nejvíc divila. „Ale pane Josefe, já nemám pořádné šaty ani peníze na svatební dar.“ Josef se usmál: „Paní Růženo, Anička má všechno potřebné. Jen nám chybějí lidé, kteří s ní budou mít radost.“
A přesně tak jedná král v evangeliu. Pozve všechny, dobré i zlé. Nikdo nemusí předkládat potvrzení o bezúhonnosti ani doporučení od místního faráře. Kdyby totiž Bůh zval pouze lidi s bezchybnou minulostí, svatební síň by pravděpodobně zůstala prázdná a apoštolové by se nedostali ani přes vrátnici. Bůh nečeká, až budeme dokonalí. Zve nás, protože nás má rád, a právě jeho láska nám nabízí možnost změnit život.
Josefova svatba nakonec začala krásně. Paní Růžena přišla ve svých nejlepších, i když trochu staromódních šatech, a přinesla malou kytičku ze zahrádky. Anička ji objala a posadila ke slavnostnímu stolu. Nedaleko seděl elegantně oblečený muž, který se dostavil hlavně kvůli dobrému jídlu. Během přípitku sledoval telefon, nevěstu téměř nevnímal a nejvíc ho zajímalo, jestli bude ještě druhá večeře. Zatímco paní Růžena měla radost, že může být součástí něčího štěstí, on si zřejmě spletl svatbu s restaurací, ve které se tentokrát nemusí platit.
A právě tady přichází největší záhada dnešního evangelia. Král objeví člověka bez svatebních šatů a nechá ho vyhodit. Počkejme, vždyť ještě před chvílí zval všechny bez rozdílu! Copak ten člověk přišel nahý? Kdepak. Evangelium říká, že neměl svatební oděv, nikoliv že byl neoblečený. A kde měl asi člověk přivedený z ulice slavnostní šaty sehnat? Ježíš nám zjevně nechce přednášet o společenském odívání.
Svatební oděv je obrazem něčeho hlubšího. Představuje Boží milost, kterou člověk přijímá a dovoluje jí proměňovat svůj život. Král nezkoumá, jací byli hosté před pozváním. Záleží mu na tom, jak na jeho pozvání odpověděli. Paní Růžena přišla v obyčejných šatech, ale dokázala se radovat s druhými. Elegantní host měl dokonale upravený zevnějšek, ale všechno, kvůli čemu se slavnost konala, ho nechávalo chladným. A právě v tom je rozdíl mezi pouhou účastí a skutečným přijetím pozvání.
Všimněme si ještě jedné maličkosti. Král onoho člověka nejprve osloví „příteli“ a položí mu otázku. Host však mlčí. Potom zazní tvrdá slova o temnotě, pláči a skřípění zubů. Jsou to biblické obrazy posledního soudu a odloučení od Boha. Ježíš připomíná, že naši svobodu bere Bůh vážně. Lásku totiž nelze nikomu vnutit, dokonce ani tu Boží.
A co závěrečná věta, že mnoho je povolaných, ale málo vyvolených? Znamená snad, že Bůh pozve všechny, ale nakonec si vybere jen několik šťastlivců? To by z nebeského království udělal dost podivnou loterii. Vždyť v samotném podobenství je sál plný hostů a ven je vyveden jediný člověk. Ježíš nám tedy nedává statistiku spasených. Varuje, že slyšet Boží pozvání ještě neznamená skutečně podle něj žít. Můžeme chodit do kostela, znát všechny modlitby a přesně vědět, kdy se stojí a klečí, ale přitom přehlížet člověka, který vedle nás potřebuje pomoc. A stejně tak můžeme celý život mluvit o lásce, aniž bychom si našli čas někoho opravdu milovat.
Když Josefova svatba skončila, Anička objala tatínka a řekla mu, že to byl nejkrásnější den jejího života. Josef se zeptal, na koho bude nejraději vzpomínat. „Na paní Růženu,“ odpověděla. „Když mi před obřadem tekly slzy, podala mi svůj čistý kapesník a řekla, že dnes můžu trochu plakat, protože ona už dlouho neviděla nikoho tak šťastného.“
Josef se podíval na hromadu drahých svatebních darů a pochopil, že jeden z nejkrásnějších přinesla žena, která se ještě ráno bála přijít, protože neměla co nabídnout. A možná právě to nám chce Ježíš říct. Bůh nás zve všechny, ale nechce, abychom jeho pozvání pouze využili. Chce, aby nás proměnilo. Abychom se naučili radovat s druhými, odpouštět, pomáhat a milovat.
Nebuďme tedy jako host, který přišel na svatbu, dobře se najedl, ale radost těch, kteří ho pozvali, se ho vůbec nedotkla. Vždyť by byla veliká škoda prožít celý život v Boží blízkosti, přijímat jeho dary a nakonec zjistit, že jsme si všimli všeho možného, jen ne jeho lásky.
Protože onen člověk nebyl vyhozen proto, že přišel chudý nebo nedokonale oblečený. Ježíš nás varuje před mnohem větší chudobou: mít místo u slavnostního stolu, a přitom nenechat ve svém srdci místo pro toho, kdo nás pozval.
