Ježíšovi protivníci mu připravili otázku, na kterou podle jejich představ nemůže správně odpovědět. Má se platit daň císaři, nebo ne? Ježíš si však vyžádá obyčejnou minci a pronese větu, kterou známe dodnes. Jenže jeho odpověď se netýká pouze peněz. Dotýká se také našeho svědomí, poctivosti a toho, jací jsme ve chvíli, kdy se nikdo nedívá.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Budete zářit jako hvězdy ve vesmíru; držte se pevně slova života.
Evangelium (Mt 22,15–21)
Dávejte, co je císařovo, císaři, co je Boží, Bohu.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Jednou v sobotu vyrazil tatínek Michal se svým desetiletým synem Filipem nakupovat. Maminka jim připravila seznam, podle kterého se dala zásobit menší vesnice. Filip však měl jedinou starost. Chtěl zmrzlinu, nejlépe hned, protože čekání podle jeho názoru člověku příliš neprospívá. U pokladny zaplatili, naložili nákup do auta a chystali se odjet, když Michal zjistil, že mu prodavačka vrátila o dvě stě korun více. Filipovi okamžitě svitlo. Dvě stě korun navíc představovalo v jeho očích téměř neomezené zmrzlinové možnosti. Jenže tatínek zavřel kufr a vrátil se do obchodu.
Mladá prodavačka peníze převzala a viditelně se jí ulevilo. Několikrát poděkovala a Michal jen mávl rukou, že se přece nic nestalo. Filip cestou k autu nechápavě kroutil hlavou. „Tati, proč jsi jí to vracel? Vždyť si toho ani nevšimla.“ Michal mu odpověděl, že ty peníze nebyly jejich. „Ale ona ti je dala sama,“ namítl Filip. „To ano, jenže omylem. A cizí chyba přece není důvod, abychom na ní vydělali.“
Právě na tento obyčejný sobotní nákup jsem si vzpomněl při dnešním evangeliu. Ježíšovi protivníci totiž také velmi dobře počítali. Především si spočítali, jak ho dostat do problémů. Když řekne, že se císaři daň platit nemá, mohou jej obvinit ze vzpoury proti Římu. Když placení schválí, část lidí mu bude vyčítat, že podporuje cizí nadvládu. Na začátku ho přitom pochválí za pravdomluvnost a vzápětí doufají, že ho právě jeho slova dostanou do potíží. Některé lichotky mohou člověka vyjít dráž než daně.
Ježíš však jejich úmysl prohlédne. Nechá si ukázat denár, zeptá se, čí obraz je na něm vyražen, a pronese známou větu: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Připomíná tím, že život ve společnosti přináší také povinnosti. Daně se mají platit, pravidla dodržovat a za vlastní jednání musíme nést odpovědnost. Jenže ne všechno v našem životě může určovat císař, zaměstnavatel nebo úředník. Existuje také svědomí, které nás zavazuje jednat správně, i když nám za to nikdo nezaplatí a možná nám ani nepoděkuje.
A právě tady se nás dnešní evangelium začíná nepříjemně dotýkat. Většinou totiž dobře víme, co bychom měli udělat. Horší je, když se nám to zrovna nehodí. Tehdy se v nás probudí mimořádně schopný advokát, který dokáže obhájit téměř cokoli. Byli jsme unavení, měli jsme starosti, někdo nás vyprovokoval a okolnosti nám nepřály. A pokud se přesto ozve svědomí, vysvětlíme mu, že dnes máme výjimečně nárok na trochu pochopení.
Jenže svědomí není nepříjemný dozorce, kterého potřebujeme přelstít. Je to dar, díky němuž nemusíme ztratit sami sebe ani tehdy, když bychom z nepoctivosti mohli něco získat. A právě proto je důležité o ně pečovat, naslouchat mu a neomlouvat si všechno, co se nám právě hodí.
Podobné je to s naší vírou. Můžeme chodit do kostela, znát všechny modlitby a správně odpovídat na otázky z náboženství. Pokud se však doma nedokážeme omluvit, v zaměstnání ponižujeme druhé nebo využíváme jejich chyb, zůstává naše křesťanství poněkud nedokončené. Pánu Bohu totiž nepatří pouze nedělní dopoledne. Patří mu také pondělní ráno, kdy máme špatnou náladu, i páteční odpoledne, kdy už máme všeho dost. A občas se s ním můžeme setkat dokonce u pokladny v supermarketu, aniž by o tom prodavačka měla tušení.
Michal přitom neudělal nic mimořádného. Nepřednášel o Desateru, nevytáhl růženec a nevysvětloval synovi základy křesťanské morálky. Prostě vrátil peníze, které mu nepatřily. A možná právě tím řekl Filipovi o poctivosti více, než by dokázal dlouhým poučováním. Děti totiž mají zvláštní schopnost. Někdy přeslechnou téměř všechno, co jim říkáme, ale překvapivě přesně si pamatují, co jsme udělali.
Když už seděli v autě, Filip se najednou zeptal: „Tati, a vrátil bys ty peníze, i kdybych tam s tebou nebyl?“ Michal se na něj podíval a chvíli mlčel. Čekal otázku, proč mu nekoupí větší zmrzlinu, ale tahle byla podstatně těžší. Nakonec odpověděl: „Doufám, že ano, Filipe. Víš, i já se pořád učím být poctivý.“ Filip chvíli přemýšlel a pak řekl: „Tak to je dobře, že jsme dneska byli spolu.“
A právě v téhle dětské odpovědi je podle mě něco krásného. Tatínek chtěl syna naučit poctivosti, ale nakonec dostal lekci také sám. Uvědomil si, že dítě nepotřebuje dokonalého otce, který má vždycky pravdu a nikdy neudělá chybu. Potřebuje člověka, kterému může věřit, který se nebojí přiznat vlastní slabost a který se snaží žít podle toho, co sám považuje za správné.
Možná právě něco podobného očekává Bůh také od nás. Nechce, abychom před ním hráli divadlo dokonalých křesťanů. Zná naše chyby, slabosti i chvíle, kdy se nám nepodařilo zachovat se správně. Přesto nám důvěřuje a dává příležitost začít znovu. A někdy k tomu nepotřebujeme žádný velký duchovní zážitek. Stačí obyčejný den, jedno malé rozhodnutí a ochota nezklamat důvěru, kterou do nás někdo vložil.
Filip nakonec dostal svou slíbenou zmrzlinu. Dvě stě korun se vrátilo tam, kam patřilo, a sobotní nákup skončil docela obyčejně. Jenže něco z toho dne v malém chlapci zůstalo. Možná si za pár let nebude pamatovat, co tenkrát nakupovali, kolik stála zmrzlina ani jak vypadala prodavačka. Ale třeba si vzpomene, že jeho tatínek se dokázal vrátit kvůli dvěma stům korun, které mu nepatřily.
Protože za dvě stě korun se dá koupit několik zmrzlin. Ale důvěra, kterou si dítě odnese z obyčejného sobotního nákupu, může mít cenu na celý život.
A takový příklad si nemusíme odnášet jen od vlastních rodičů. Někdy nám v paměti zůstane poctivost kolegy, laskavost sousedky nebo obyčejné gesto člověka, kterého jsme potkali jen jednou. A když se po letech ocitneme v podobné situaci, možná se zachováme stejně. Někdo další si pak odnese příklad od nás, aniž bychom tušili, odkud jsme se mu vlastně naučili.
Císařův obraz putoval světem na mincích. My můžeme v druhých zanechat něco mnohem cennějšího: dobrý příklad, který budou jednou předávat dál, třeba i dávno poté, co na nás svět zapomene.
