Člověk je důkazem, že Bůh má buď nekonečnou trpělivost, nebo velmi zvláštní smysl pro humor. Možná obojí. Jinak by nás po prvních pár generacích vrátil do reklamačního řízení.
Marku Twainovi se připisuje věta, že Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice, a na další pokusy už potom neměl nervy. Je to výrok neslušný, drzý, teologicky nepřesný a lidsky mimořádně použitelný. Člověk by se nad ním měl pohoršit, kdyby zrovna neměl v kapse telefon, ve kterém se během tří minut pohádal s cizím člověkem o politice, počasí, očkování, církvi, parkování a správném postupu při vaření guláše.
Opice mají proti nám jednu velkou výhodu. Když se chovají jako opice, nikoho tím nezklamou. Nepíšou motivační citáty o pokoře, aby za deset minut někoho seřvaly v komentářích. Nevolají po slušnosti tak hlasitě, že by se za ně styděla i cirkulárka. Prostě jsou opice. Člověk je jiný druh. Dokáže stavět katedrály a současně se tvářit, že největší ohrožení civilizace představuje pokladní, která mu nedala druhý sáček zdarma.
Umí napsat symfonii, vymyslet antibiotika, poslat sondu k Marsu a pak doma dvacet minut hledá brýle, které má na hlavě. Říkáme tomu rozum. V praxi to někdy vypadá jako software, který byl uveden na trh příliš brzy.
Evoluce v pantoflích
Když se člověk prohlásil za korunu tvorstva, příroda patrně mlčela ze zdvořilosti. Lev si olízl tlapu, orel udělal nad krajinou kolečko a žížala dál pracovala v půdě, protože někdo v tom ekosystému musel zůstat užitečný. Člověk mezitím vyrobil úřady, jednací řády, plastové kelímky a složenku za odpad, aby bylo jasné, že vývoj dosáhl svého vrcholu.
Koruna tvorstva je zvláštní titul. Vypadá vznešeně, dokud člověka nepotkáme v dopravní zácpě. Tam se z korunovačních klenotů stává primát s volantem. Ten samý tvor, který v neděli zpívá o pokoji, v pondělí u kruhového objezdu názorně ukazuje, že liturgie má své hranice. Duchovní život se v tu chvíli smrskne do jediné modlitby: Pane, dej mu rozum, protože já mu teď dám blinkr do duše.
Člověk se navíc nerad přiznává k jednoduchým pohnutkám. Opice chce banán a tím to končí. Člověk chce banán také, ale sepíše k tomu strategii, založí pracovní skupinu, požádá o dotaci a nakonec vydá tiskovou zprávu, že banán nebyl cílem, nýbrž procesem.
Naše genialita nespočívá v tom, že děláme hlouposti. To umí každé mládě, které strčí hlavu do kýblu. Naše genialita spočívá v tom, že své hlouposti dokážeme pojmenovat tak učeně, až vypadají jako obor. Lakomství nazveme odpovědným hospodařením. Závist přejmenujeme na sociální citlivost. Lenost vydáváme za psychohygienu. Pomluvu zabalíme do věty „já to říkám jen proto, že mi na něm záleží“, což je věta tak nebezpečná, že by měla být vedena jako chladná zbraň.
Boží trpělivost a lidský servis
Kdyby měl Bůh lidské nervy, skončili bychom už někde mezi Babylonskou věží a první farní schůzí. Tam se totiž člověk ukazuje v celé kráse. Když se sejde deset lidí, kteří chtějí sloužit, vznikne jedenáct názorů, tři uražené tváře, dvě nevyžádané historické poznámky a jedna paní, která řekne, že za minulého pana faráře to bylo jiné.
Bůh se na nás dívá déle, než bychom vydrželi my sami. Viděl člověka v ráji, jak měl všechno, a přesto začal řešit jedno zakázané ovoce. Viděl člověka s Desaterem v ruce, jak se ptá, zda by nešlo přikázání trochu ohnout, protože situace je složitá, doba je jiná a soused začal první. Viděl člověka pod křížem i člověka v kostele, který se modlí za obrácení hříšníků a přitom nenápadně myslí hlavně na ty v lavici před sebou.
Na církvi je krásné, že člověka neidealizuje. Ví, že jsme prach. Jen občas zapomeneme, že prach není diamantový prášek. Jsme prach, který dostal dech, svědomí a možnost stát se svatým, což je úchvatné i komické zároveň. Někteří z nás z této výbavy používají hlavně dech, protože mluvit se dá dlouho i bez myšlenky.
A přesto nás Bůh nevzal a nevrátil zpátky do hlíny se slovy: „Materiál nevyhovuje.“ To je dobrá zpráva, i když trochu zneklidňující. Znamená to, že problém není ve Stvořiteli, ale v uživateli. Člověk dostal duši, rozum, svobodu a svědomí, jen návod k použití často založil někam mezi daňové přiznání, záruční list od mixéru a pokoru, kterou si šetří na později.
Člověk jako nedokončený projekt
Člověk je tvor, který se nejrychleji pohorší právě nad tím, co sám provozuje v domácím balení. Vadí mu arogance druhých, protože mu překáží ve vlastní. Nesnáší pokrytectví, pokud ho zrovna nenazval diplomacií. Chce pravdu, ale ideálně takovou, která mu potvrdí, že chyba je jinde. Touží po lásce, ovšem s drobnou podmínkou, že ho bude pořád potvrzovat, chápat, omlouvat a nikdy po něm nebude chtít změnu, protože to už by nebyla láska, ale šikana reality.
Twainův výrok proto není jen vtip na účet člověka. Je to malá duchovní facka zabalená v humoru. Smějeme se, protože poznáváme druhé. Zamyslíme se, když nám dojde, že se smějeme do zrcadla. Každý z nás má v sobě malou zoologickou zahradu. Někdy tam zpívá slavík, někdy pracuje včela, někdy se ozve osel a někdy se probudí páv, který má potřebu vysvětlit světu, jak nádherné je jeho peří.
Křesťanství však nekončí u diagnózy. Neříká jen: člověče, jsi směšný. Říká také: člověče, jsi milovaný. To je ovšem ještě větší problém, protože být milovaný znamená, že se nemůžeme vymlouvat na bezvýznamnost. Kdybychom byli jen povedenější opice, mohli bychom se chovat podle nálady, počasí a krevního cukru. Jenže jsme Boží obraz, a to je pocta, která se někdy nosí hůř než pytel cementu.
Být Božím obrazem neznamená mít svatozář na občance. Znamená to, že člověk může být lepší než jeho první reakce. Může mlčet, když by nejraději bodl slovem. Může odpustit, i když by si raději vystavil účet za utrpěnou křivdu s penále. Může přiznat chybu, což je úkon tak vzácný, že by se při něm měli rozsvítit andělé a zaznít slavnostní fanfára. Může říct „promiň“, aniž by hned dodal „ale ty taky“.
Možná tedy Bůh na další pokusy neměl nervy, protože věděl, že ten největší pokus už běží. Člověk je experiment svobody. Ne hotový výrobek, ale tvor ve výstavbě. A jak ví každý, kdo někdy viděl stavbu, ve výstavbě bývá hluk, prach, zmatek, někdo přijede pozdě, někdo něco špatně zaměří a občas se najde člověk, který stojí opřený o lopatu a říká, že on to takhle viděl od začátku.
Bůh ještě nesundal lešení
Naděje spočívá v tom, že Bůh nad tou stavbou pořád nezlomil hůl. Dokonce se na ni přišel podívat osobně, a když zjistil, že materiál je slabý, nezboural ji, ale vzal na sebe lidské tělo. To je na víře největší skandál i největší útěcha. Bůh se nestal člověkem proto, že by člověk byl bezchybný, ale proto, že ani takový materiál nechtěl nechat propadnout zkáze.
Takže ano, člověk je zvláštní tvor. Někdy připomíná opici s Wi-Fi, jindy anděla po noční směně. Umí být směšný, protivný, malicherný a trapně přesvědčený o vlastní důležitosti. Umí si plést pokoru s nízkým sebevědomím, lásku s pohodlím, pravdu s názorem a víru s pocitem, že Bůh má podobný vkus jako on.
Jenže umí také milovat, vstát po pádu, podat ruku, přiznat vinu, slzet nad krásou, chránit slabšího, sedět u nemocného, dát poslední kus chleba a modlit se i tehdy, když už nemá žádné velké věty. A právě proto Bůh člověka neodepsal. Možná se nad námi občas nesměje, ale pousměje. Ten rozdíl je důležitý. Smích by byl konec. Pousmání je naděje.
A pokud má Twainova legenda pravdu, že na další pokusy už Bůh neměl nervy, pak buďme rádi. Kdyby totiž přišel ještě jeden dokonalejší tvor po nás, možná by nám začal vysvětlovat, jak se má správně žít. A to už bychom opravdu nevydrželi.
