Na lavičce v parku seděl starý muž. Dlaně měl sepjaté, jako by v nich něco držel, i když už tam dávno nic nebylo. Listí se snášelo pomalu, v tichu, které mívají jen podzimní dny. Každý, kdo šel kolem, ho považoval za osamělého, ale on sám osamělý nebyl. Seděl totiž vedle ženy, kterou už nikdo jiný neviděl.
Byla tam, stejně klidná jako dřív, jen lehčí, průsvitná, jako z jiného světa. Usmívala se, ale nemluvila. Nemusela. Ten muž si uvědomil, že rozumět si neznamená mluvit nahlas. A že láska, která byla pravdivá, neumí zmizet, i když tělo odejde.
Dlouho se bránil myšlence, že by měl žít dál. Připadalo mu to jako zrada. Ale jednoho dne si všiml dítěte, které pomáhalo staré paní s taškou. Byla v tom prostá něha, kterou kdysi znal. Tehdy pochopil, že všechno, co v ní miloval, žije dál právě tady – v lidech, v gestech, v životě, který se nezastavil.
Od té doby sem chodil každý den. Ne proto, aby mluvil s mrtvou, ale aby si připomněl, že ona už není mrtvá. Jen doma. U Boha.
Život, který ctí jejich paměť
Smrt bývá pro člověka těžká hlavně proto, že se dívá jen na to, co ztratil. Ale nevidí, co zůstalo. Když někdo odejde, nezmizí s ním všechno. Zůstává hlas v paměti, vůně, věta, úsměv, dotek, který se stal součástí nás. A právě tím dokazujeme, že vztah smrti nepodléhá.
Plakat je v pořádku, ale zůstat v pláči znamená žít jen napůl. Naši blízcí nepotřebují, abychom se trápili. Potřebují, abychom pokračovali. Abychom žili tak, že si řeknou: „Ano, mělo smysl, že jsme tu byli.“
Neumírejte se svými blízkými. Oni už došli domů. Jsou u Boha, ne ve tmě. A kdo žije s láskou, ten k nim jednou dojde bez mapy. Protože cesta k nim vede skrze život, ne skrze smutek.
Žijte dál. Oni vás slyší. A možná právě teď se vedle vás někdo tiše usmívá.
