Člověk odjíždí na dovolenou, aby si odpočinul od práce, povinností a každodenního shonu. Jenže právě tam někdy zjistí, že největší hluk si přivezl s sebou. V hlavě. A na ten bohužel neexistuje ani cestovní pojištění, ani příplatek za nadváhu.
Dovolená je zvláštní lidský vynález. Celý rok se těšíme, jak konečně vypneme, abychom pak první tři dny nervózně kontrolovali telefon, pracovní poštu, předpověď počasí, recenze restaurací a počet kroků. Moderní člověk totiž umí odjet od pracovního stolu, ale pracovní stůl má často zabudovaný přímo v hlavě. Stačí změnit adresu a člověk dál řeší totéž, jen v kraťasech a s opalovacím krémem na nose.
Představa dovolené bývá idylická. Ráno se probudíme odpočatí, usmějeme se na své nejbližší, pokojně posnídáme a pak společně vykročíme vstříc krásnému dni. Realita bývá poněkud jiná. Někdo nemůže najít plavky, někdo už třetí den připomíná, že chtěl jiný apartmán, dítě odmítá jíst cokoli kromě hranolek a řidič rodinného vozu tvrdí, že určitě nebloudí, pouze poznává místní krajinu z méně turistické perspektivy. Právě v takových chvílích člověk snadno pochopí, že duchovní cvičení nemusí vždy probíhat v klášteře. Někdy stačí týden s rodinou v jednom autě.
Když konečně ztichne svět, začne být slyšet člověk
Během běžného roku máme výborně propracovaný systém, jak se nesetkat sami se sebou. Ráno spěcháme, přes den pracujeme, večer sledujeme zprávy, seriály, sociální sítě a diskuse lidí, které bychom při osobním setkání pravděpodobně obešli obloukem. Neustále něco přijímáme, komentujeme, řešíme a hodnotíme. Ticho se v dnešní době stalo podezřelou veličinou, protože člověk by v něm mohl začít přemýšlet, což je disciplína někdy nebezpečnější než vysokohorská turistika.
Jenže na dovolené se občas přihodí zvláštní věc. Sedíte u moře, v horách, na chatě nebo třeba doma na zahradě, protože i tam lze přežít bez all inclusive, a najednou není co naléhavě řešit. Právě tehdy se začnou ozývat otázky, které celý rok poslušně čekaly někde v předsíni duše. Jsem vlastně šťastný? Žiju život, který jsem opravdu chtěl žít? Proč mě některé věci pořád bolí? Komu bych měl zavolat, komu odpustit a komu se konečně omluvit, místo abych si už čtvrtý rok vysvětloval, že jsem měl samozřejmě pravdu já, pouze zbytek lidstva nebyl dostatečně zralý, aby to pochopil?
Takové otázky nejsou součástí nabídky cestovních kanceláří. U fotografie hotelu obvykle nenajdeme upozornění, že součástí pobytu může být nečekané setkání s vlastní duší nebo nepříjemné zjištění o vlastních prioritách. Přesto právě tam může začít skutečný odpočinek, protože člověk někdy není nejvíc unavený z množství práce, ale z toho, co před sebou příliš dlouho schovává.
Bůh nemá problém s naším hlukem, my ano
Bible je plná lidí, kteří Boha potkávali v okamžicích, kdy jim došly vlastní plány. Mojžíš v poušti, Eliáš v tichu, Ježíš na opuštěných místech. Neznamená to, že Bůh má něco proti městům, kancelářím nebo ranní špičce. Bůh totiž většinou nekřičí, aby překřičel naše notifikace.
Máme občas zvláštní představu, že duchovní život musí být dramatický. Čekáme silný zážitek, znamení, osvícení nebo alespoň západ slunce tak působivý, aby se dal vyfotografovat a zveřejnit s vhodným biblickým citátem. Jenže Bůh bývá často mnohem méně teatrální. Přijde v obyčejném rozhovoru, který jsme dlouho odkládali, v pocitu vděčnosti, v pohledu na člověka vedle nás nebo v prostém zjištění, že jsme celý život hledali pokoj někde venku, zatímco jsme mu uvnitř nedali ani židli.
Dovolená může být modlitbou právě proto, že po nás chvíli nic nechce. Nemusíme být výkonní, produktivní, obdivovaní ani nepostradatelní. Svět se překvapivě dál otáčí, i když neodpovíme na e-mail do sedmi minut. Firma nezanikne, obec se nerozpadne a možná se ani církevní dějiny zásadně nezmění. Takové zjištění může být pro některé z nás trochu bolestivé, ale terapeuticky velmi účinné.
Nejtěžší zavazadla neprocházejí letištní kontrolou
Na dovolenou si balíme neuvěřitelné množství věcí. Oblečení pro všechny možné klimatické varianty, léky pro nemoci, které jsme nikdy neměli, knihy, které stejně nepřečteme, a boty vhodné pro situace, které s největší pravděpodobností nenastanou. Člověk může odjet na pět dní a zabalit se, jako by se stěhoval do malé rozvojové země bez obchodní sítě.
Nejtěžší zavazadla však v kufru nebývají. Vozíme si s sebou staré křivdy, nedořešené konflikty, strach z budoucnosti, pocit selhání a věty, které jsme měli říct, ale nenašli odvahu. To všechno cestuje zdarma, neomezeně a bez letištní kontroly. Člověk pak může ležet pod palmou, popíjet něco s deštníčkem a současně v hlavě vést šest válek, tři soudní procesy a jeden rozhovor, který skončil před osmi lety.
Právě proto může mít dovolená duchovní rozměr, i když jsme nic podobného neplánovali. Ne tím, že během týdne vyřešíme celý svůj život, odpustíme všem nepřátelům, uzdravíme všechna zranění a domů se vrátíme s aurou světce. Takový program by byl příliš ambiciózní i pro některé kanonizované osobnosti. Stačí si někdy pouze přiznat, co neseme. Pravdivě, bez výmluv a bez potřeby okamžitě všechno opravit. Člověk totiž nemůže odložit břemeno, o kterém stále tvrdí, že žádné nenese.
Nemusíme vidět všechno, abychom něco opravdu uviděli
I odpočinek se dá proměnit v úkol, který musíme splnit. Když už jsme někam přijeli, máme pocit, že musíme všechno vidět, ochutnat, navštívit a nejlépe také zdokumentovat. Na konci dne padneme do postele vyčerpanější než po pracovní poradě, ale s dobrým pocitem, že jsme odpočinek zvládli opravdu efektivně.
Možná bychom však nemuseli vidět všechno. Možná stačí jednu věc opravdu vidět. Moře, tvář člověka, se kterým žijeme, dítě, které nám něco vypráví, kávu, kterou nemusíme vypít ve stoje, nebo večer, jenž nemusí mít program. Právě tehdy může člověku dojít, že to důležité sedělo celou dobu vedle něj, zatímco on kontroloval, kolik má procent baterie.
Vrátit se domů o trochu víc živý
Dobrá dovolená podle mě není ta, po které máme nejvíc fotografií, nejtmavší opálení nebo nejdelší seznam navštívených míst. Není to ani ta, během níž jsme všechno dokonale zvládli, protože něco se téměř vždy pokazí. Počasí, doprava, žaludek, děti nebo nálada dospělého člověka, který tvrdí, že je naprosto v pohodě, a přitom bouchá kufrem auta způsobem, jenž naznačuje opak.
Dobrá dovolená může být ta, ze které se člověk vrátí trochu víc sám sebou. Nemusí být osvícený, duchovně obnovený ani připravený milovat celé lidstvo, včetně řidiče, který jede osmdesátkou v levém pruhu. Stačí, když si přiveze trochu více vděčnosti, jeden poctivý rozhovor, jedno odpuštění, jednu modlitbu nebo alespoň jedno rozhodnutí, že už nebude svůj život neustále odsouvat na dobu, až bude méně práce, více času a lepší okolnosti.
Možná právě v tom spočívá tajemství dovolené jako nečekaného duchovního cvičení. Člověk odjede, aby na chvíli unikl ze svého života, a nakonec zjistí, že se do něj potřebuje především vrátit. K lidem, které miluje, k sobě samému a možná i k Bohu, který tam celou dobu byl.
