Zpěv před evangeliem (Mt 16, 18)
Aleluja.
Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev
a pekelné mocnosti ji nepřemohou.
Evangelium (Mt 16,13–19)
Ty jsi Petr, tobě dám klíče od nebeského království.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Milovaní,
dovolím si dnes začít otázkou, která je v kostele možná nebezpečnější než otázka, kdo zapomněl vypnout mobilní telefon. Za koho pokládáte Ježíše vy?
Neptám se, co o něm říká katechismus ani jakou odpověď jsme se kdysi naučili při přípravě na první svaté přijímání. Neptám se dokonce ani na to, co bychom řekli, kdyby nás zkoušel pan farář a podle výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že očekává odpověď správnou, stručnou a nejlépe teologicky nezávadnou. Ptám se, kým je Ježíš skutečně pro nás, když odejdeme z kostela, zavřou se za námi dveře a začne obyčejný život.
Je pro mě Ježíš Synem živého Boha, kterému mohu svěřit svůj život, nebo pouze někým, jehož jméno vyslovuji při modlitbě? Má právo mluvit do mých rozhodnutí, vztahů, peněz, odpuštění i způsobu, jakým zacházím s člověkem, který mi není sympatický? Nebo je nejbezpečnější ponechat ho v kostele, kde je krásně zobrazený, dobře osvětlený a hlavně nemá příliš mnoho možností zasahovat do toho, jak žiji?
Ježíš se učedníků nejprve ptá, za koho ho pokládají lidé. Učedníci odpovídají ochotně, protože referovat o názorech druhých je poměrně snadné. Jedni říkají to, druzí ono a třetí mají názor ještě zajímavější. Něco podobného známe dobře. Dokážeme dlouze mluvit o tom, co si o Bohu myslí společnost, mladí lidé, sousedé, politici, novináři nebo ti, kteří už do kostela nechodí. Ježíš však tuto bezpečnou anketu náhle ukončí a položí otázku, za kterou se nelze schovat: „A za koho mě pokládáte vy?“
V tu chvíli už není možné odpovídat za společnost ani za rodinu. Nelze se schovat za víru rodičů, tradici, katolickou výchovu ani skutečnost, že máme doma křestní svíčku, jejíž umístění si už nikdo přesně nepamatuje. Každý musí odpovědět sám.
Petr řekne: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Je to odpověď správná, veliká a odvážná. Současně ji vyslovuje člověk, který ještě zdaleka nerozumí všemu, co tato slova znamenají. Za několik veršů začne Ježíše poučovat, jak má vypadat Mesiáš, protože trpící Kristus mu do jeho představ nezapadá. Později slíbí, že svého Mistra nikdy neopustí, a za několik hodin bude tvrdit, že ho vůbec nezná.
Právě tím je Petr tak blízký. Dokáže říct nejkrásnější vyznání víry a o chvíli později se zachovat tak, že by nejraději zmizel z vlastního životopisu. V neděli může člověk zpívat, že patří Kristu, a v pondělí se pohádat kvůli místu na parkovišti. Víra totiž není stav, v němž už člověk nikdy neselže. Je to vztah, do něhož se vrací i poté, co selhal.
Klíč pro ty, kteří se vracejí
Vypráví se o starém klášteře, v němž mnoho let sloužil vrátný. U pasu nosil těžký svazek klíčů, který při každém kroku hlasitě cinkal. Bratři proto většinou věděli, že jde po chodbě, dříve než se objevil. Jednoho dne se ho mladý novic zeptal, který z těch mnoha klíčů je nejdůležitější. Očekával patrně mohutný klíč od hlavní brány nebo klíč od kaple, protože mladí lidé obvykle předpokládají, že nejdůležitější věci musejí také nejdůležitěji vypadat.
Starý vrátný však ze svazku vytáhl malý, odřený klíček. Novic se podivil a zeptal se, co tak významného otevírá. Vrátný mu vysvětlil, že nenápadnou branku v zadní části klášterní zdi. Hlavní branou přicházeli poutníci, hosté a lidé, jejichž příchod se očekával. Malou brankou se vraceli ti, kteří se opozdili, ztratili cestu nebo se styděli zaklepat na velká vrata.
Novic namítl, že člověk, který se vrací pozdě, by si měl dávat větší pozor. Starý vrátný přikývl a řekl mu, že to je samozřejmě pravda, ale v noci není jeho úkolem přednášet opozdilcům o správném docházení. Jeho úkolem je otevřít jim, aby nemuseli zůstat venku.
Smyslem tohoto příběhu není tvrdit, že do Božího království existuje nějaký tajný boční vchod pro lidi, kteří nechtějí brát evangelium vážně. Spíše nám připomíná, že člověk se někdy nevrací proto, že by nevěděl, kde jsou dveře, ale proto, že se stydí zaklepat. Dobře si pamatuje, co slíbil, co pokazil a komu ublížil. Nevěří už ani tolik Bohu, jako spíše tomu, že jeho vina je větší než Boží milosrdenství.
Možná je příznačné, že Ježíš svěřuje klíče právě Petrovi, člověku, který měl později poznat vlastní slabost důkladněji, než by si přál. Petr měl zakusit, jaké je vyslovit veliký slib, nedodržet ho a potom stát před Kristem bez možnosti něco předstírat. Člověk, který ví, že sám žije z odpuštění, totiž zachází s klíči jinak než člověk přesvědčený o vlastní bezúhonnosti. Nedrží je jako zbraň, s níž může druhým vyhrožovat, ani jako odznak postavení. Drží je jako službu.
Církev dostala klíče, ale občas se chovala, jako by dostala především dokonale vybavenou zámečnickou dílnu. Ráda stanovovala, kdo je uvnitř, kdo venku a kdo stojí podezřele blízko prahu. Klíče však Ježíš nesvěřuje proto, aby se před dveřmi vytvořila komise zkoumající, zda se navrátilec dostatečně věrohodně tváří provinile. Svěřuje je proto, aby se rozvazovalo to, co člověka spoutává, a aby se otevírala cesta k novému životu.
To samozřejmě neznamená, že je všechno jedno. Odpuštění není způsob, jak prohlásit zlo za dobro a vinu za nedorozumění. Když Petr zapřel Krista, nebyla to drobnost. Když Pavel pronásledoval křesťany, nešlo o odlišný názor v teologické diskusi. Oba se skutečně provinili. Milost však nepopírá minulost. Milost odmítá dovolit, aby minulost rozhodovala o všem, co přijde.
Skála, která není z mramoru
Člověk by skoro čekal, že si Ježíš pro tak důležitou službu vybere někoho klidného, rozvážného a dokonale organizačně schopného. Někoho, kdo nemluví dříve, než přemýšlí, své emoce má pod kontrolou a před každým závažným rozhodnutím si vyžádá tři stanoviska, dvě doporučení a jedno kulaté razítko.
Ježíš si však vybral Petra. Muže, který se chtěl procházet po vodě, ale po několika krocích zjistil, že nadšení není totéž co víra. Muže, který při zatýkání vytáhl meč, přestože Ježíš nikdy nezaložil oddíl chrámové sebeobrany. Muže, který byl odhodlán zemřít se svým Mistrem, ale potom ho vyděsila otázka služky na nádvoří.
Vedle Petra dnes slavíme Pavla. Ani jeho životopis by při výběrovém řízení na apoštola nepůsobil právě uklidňujícím dojmem. Pronásledoval křesťany, vstupoval do jejich domů, nechával je zatýkat a byl přesvědčen, že tím slouží Bohu. Kdyby výběr apoštolů vedla moderní personální agentura, Petr by patrně neprošel psychologickými testy a Pavel by byl vyhodnocen jako bezpečnostní riziko. Ježíš však nevybírá podle bezchybného životopisu. Hledá člověka, který dokáže přijmout pravdu o sobě a dovolí Bohu, aby s touto pravdou něco udělal.
Petr i Pavel byli silní muži, ale každý jiným způsobem. Petr byl rychlý, srdečný a často také ukvapený. Pavel byl vzdělaný, rozhodný a nesmírně horlivý. Bůh jejich povahu nezničil, pouze ji očistil a obrátil správným směrem. Petr nepřestal být Petrem a Pavel nepřestal být Pavlem. Milost z člověka nevyrábí někoho jiného. Pomáhá mu stát se tím, kým měl být dříve, než se ve svých obavách, pýše a omylech ztratil.
Ježíš říká Petrovi: „Ty jsi Skála.“ Neříká mu však: „Ty jsi dokonalý.“ Skála, na níž Kristus buduje, není naleštěný kus mramoru bez jediné praskliny. Je to skála, která poznala vlastní křehkost a přesto se nechala použít. Církev nestojí dva tisíce let proto, že by její lidé nikdy nechybovali. Kdyby její existence závisela na lidské bezchybnosti, skončila by patrně už na nádvoří veleknězova domu, když Petr potřetí prohlásil: „Neznám ho.“
Církev trvá proto, že Kristus nepřestal znát Petra ani tehdy, když Petr zapřel, že zná Krista. Po zmrtvýchvstání se ho neptá, zda už pochopil všechny své psychologické mechanismy, ani po něm nechce předložit písemnou sebereflexi ve třech vyhotoveních. Ptá se ho: „Miluješ mě?“ Ne proto, že by na jeho selhání nezáleželo, ale protože láska je místem, kde může začít náprava.
Právě v tom je také naše naděje. Bůh nás nemiluje proto, že jsme ještě nikdy nic nepokazili. Miluje nás v pravdě, tedy i s tím, co jsme pokazili. Neutěšuje nás laciným tvrzením, že se vlastně nic nestalo. Bere naše pády vážně, ale ještě vážněji bere možnost našeho obrácení.
Petr se z člověka, který se bál přiznat ke Kristu před služkou, stal mužem, který pro něj položil život. Pavel se z pronásledovatele stal apoštolem národů. Nešlo o rychlou změnu nálady ani o duchovní kosmetiku. Byla to proměna člověka, který dovolil Bohu, aby vstoupil právě tam, kde se nejvíce styděl.
Bůh totiž nepíše nejkrásnější příběhy pouze na čistý papír. Často je píše přes škrty, skvrny, opravy a věty, které bychom nejraději vymazali. My vidíme stránku poničenou vlastními chybami. Bůh vidí místo, kde příběh ještě může pokračovat.
Na konci se proto musíme vrátit k otázce z úvodu: Za koho pokládám Ježíše já? Odpověď se nepozná jen podle toho, co dokážeme říct v kostele. Pozná se podle toho, zda mu dovolíme mluvit do našeho života, narušit naše pohodlí, opravit naše názory a otevřít dveře, které jsme před druhými nebo před sebou samými zamkli.
Petr svou odpověď nejprve vyslovil ústy, potom ji bolestně popřel a nakonec ji potvrdil celým životem. Pavel na ni odpověděl tím, že dovolil Kristu změnit směr své cesty. Ani jeden nebyl dokonalý. Oba však dovolili Bohu, aby jejich minulost nepoužil jako důvod k odsouzení, ale jako místo proměny.
Až tedy dnes budeme odcházet, neptejme se pouze, zda známe správnou odpověď a zda máme správné klíče. Ptejme se také, komu jsme jimi otevřeli. Možná vedle nás žije člověk, který se chce vrátit, ale stydí se zaklepat. Možná někdo čeká nikoli na naše poučení, ale na znamení, že cesta domů ještě není zavřená. Možná jsme tím člověkem dokonce my sami.
Klíče od nebeského království nebyly svěřeny církvi proto, aby jimi před hříšníky výhrůžně cinkala. Byly jí svěřeny proto, aby žádný člověk, který touží po návratu, nemusel zůstat bez naděje stát venku. Petr a Pavel jsou důkazem, že Bůh dokáže otevřít budoucnost i člověku, který si svou minulost sám zamkl.
