Rodina konečně pohromadě, nikdo se nehádá a všichni se věnují tomu, co je zajímá. Dokonalý večer. Jenže něco tu nehraje. Možná jsme se totiž naučili být neustále ve spojení se světem, ale zapomněli jsme, jak být spolu.

Představte si obyčejnou rodinnou večeři. Otec sleduje zprávy, protože bez jeho pravidelného dohledu by se světová politika patrně zhroutila. Matka vyřizuje pracovní e-maily, syn sleduje video, jehož smysl nezná ani jeho autor, a dcera kontroluje, zda někdo nepřidal další fotografii svého oběda. Všichni sedí u jednoho stolu, nikdo se nehádá a domácností vládne téměř klášterní ticho. Rodinná pohoda dosáhla takové dokonalosti, že ji už nemusí narušovat ani samotná rodina.

Kdybychom se někoho z této domácnosti zeptali, zda spolu tráví dostatek času, nejspíš by odpověděl, že samozřejmě. Vždyť společně večeří. Jenže společná adresa, společný stůl a společné připojení k internetu ještě nezaručují společný život. Někdy se dokonce zdá, že nejživější komunikace v domácnosti probíhá mezi jednotlivými přístroji.

Když telefon dostane přednostní právo

Psychologové pro jeden z nešvarů digitální doby používají označení phubbing. Vzniklo spojením anglických slov phone a snubbing, tedy telefon a přehlížení. Jde o situaci, kdy člověk věnuje pozornost mobilu místo někoho, kdo je právě s ním. Typicky během rozhovoru, společného jídla nebo chvíle, kdy se mu druhý pokouší něco sdělit. Výzkumy partnerských vztahů přitom ukazují souvislost mezi častým phubbingem, nižší spokojeností ve vztahu a častějšími konflikty.

Není divu. Představte si, že někomu vyprávíte o nepříjemném dni a on uprostřed vašeho povídání vytáhne noviny, rozevře je před obličejem a začne číst. Pravděpodobně byste ho považovali za nevychovaného. Když totéž udělá s telefonem, často to omlouváme tím, že si potřebuje něco rychle zkontrolovat. Zřejmě jsme dospěli do stadia civilizace, kdy se nezdvořilost stává společensky přijatelnou, pokud má dotykový displej.

Neznamená to, že mobilní telefon je nepřítelem mezilidských vztahů. Díky němu můžeme mluvit s lidmi na opačném konci světa, rychle přivolat pomoc nebo potěšit babičku fotografií vnoučete. Problém nastává, když člověk dokáže okamžitě odpovědět někomu vzdálenému stovky kilometrů, ale na otázku vlastní rodiny reaguje podrážděným: „Počkej, teď nemůžu.“

Návštěva, při které nebylo co říct

Vybavuji si jednoho staršího muže, který pravidelně navštěvoval svou nemocnou manželku. Přicházel za ní, posadil se k její posteli a držel ji za ruku. Její zdravotní stav už nedovoloval mnoho rozhovorů, a tak spolu většinu času mlčeli. Přesto chodil znovu a znovu, přestože se během návštěv zdánlivě nic nedělo.

Jednou se ho zdravotní sestra zeptala, proč za manželkou tráví tolik času, když si spolu téměř nemají co říct. Muž se na ni podíval a odpověděl: „Já sem přece nechodím proto, abych měl komu povídat. Chodím sem, aby nebyla sama.“

Ten muž bez jakéhokoli psychologického vzdělání pochopil něco, co nám občas uniká i po přečtení několika populárních příruček o mezilidské komunikaci. Blízkost není soutěž v počtu vyslovených slov. Někdy má větší cenu hodina společného mlčení než večer plný řečí, při kterých se vlastně nikdo o nikoho nezajímá.

Psychologie v této souvislosti rozlišuje mezi množstvím sociálních kontaktů a jejich skutečnou kvalitou. Člověk může mít stovky známých, desítky zpráv denně a kalendář přeplněný společenskými akcemi, a přesto se cítit osamělý. Rozhodující totiž není jen to, kolik lidí máme kolem sebe, ale zda mezi nimi existuje někdo, u koho se nemusíme přetvařovat a na koho se můžeme spolehnout.

Kdo má vlastně naši pozornost?

Současná společnost má pro pozornost zvláštní slabost. Firmy utrácejí obrovské peníze, aby ji získaly, sociální sítě soutěží o každou vteřinu našeho času a algoritmy se snaží odhadnout, co nás u obrazovky udrží co nejdéle. Někdy to vypadá, že jsme se stali nejžádanějším zbožím na trhu, aniž bychom si všimli, že se prodává náš vlastní život.

Přitom právě pozornost je jedním z nejcennějších darů, které můžeme druhému nabídnout. Nedá se koupit, uskladnit ani poslat později doporučenou zásilkou. Když někomu věnujeme deset minut skutečného zájmu, dáváme mu kus času, který už nikdy nedostaneme zpátky. A možná právě proto tolik znamená, když nám ho někdo věnuje dobrovolně.

Nemusíme kvůli tomu zavádět domácí zákaz mobilních telefonů, pořádat rodinná školení ani sestavovat tabulku povolených minut na internetu. Úplně postačí, když dnes večer při společném jídle odložíme telefon a zeptáme se druhého, jaký měl den. Samozřejmě za předpokladu, že jsme ochotni vyslechnout také odpověď. Což bývá podstatně náročnější než samotná otázka.

Starší muž, kterého jsem zmínil, nepotřeboval k projevu lásky žádný přístroj, zvláštní schopnost ani dokonale připravený rozhovor. Prostě přišel, posadil se a zůstal. Jeho nemocná žena možná nevěděla, kolik hodin u ní strávil. Věděla však, že není sama.

Naše telefony nám dnes dokážou připomenout téměř všechno. Jen nás zatím neumějí upozornit na chvíli, kdy někoho vidíme naposledy.