Poslední týdny jsem na Bůhvíproč stěhoval, přepisoval, uklízel, zjednodušoval a občas také přesvědčoval techniku, že má sloužit člověku, nikoli člověk jí. Nechtěl jsem postavit nový web, ale udělat pořádek v tom stávajícím, aby se v něm lépe hledalo, četlo, vracelo a občas také trochu zabloudilo tam, kam jste původně vůbec nemířili.
Je 1. října a při pohledu na uplynulé týdny mám pocit člověka, který se jednoho sobotního rána rozhodl utřít prach na knihovně a v neděli večer zjistil, že přestěhoval obývák, přetřídil půdu a právě přemýšlí, zda by nebylo dobré posunout ještě jednu zeď. Přibližně tak dopadl můj původní plán trochu upravit Bůhvíproč.
Web totiž stárne podobně jako domácnost. Přibude jedna stránka, druhá rubrika, nějaký obrázek, odkaz, tlačítko a věc, kterou si necháte, protože se přece jednou určitě bude hodit. Každá jednotlivost dává v okamžiku svého vzniku smysl, jenže po několika letech už člověk nepotřebuje správce webu, ale archeologa. Autor má navíc významnou nevýhodu: všechno mu připadá naprosto přehledné, protože přesně ví, kam to kdysi schoval. Čtenář tuto mimořádnou milost nemá, a právě jeho očima jsem se tentokrát snažil dívat.
Největší změna čeká hned za dveřmi
Nejvíc se proměnil Domovník, tedy hlavní stránka Bůhvíproč. Nechtěl jsem, aby byla nástěnkou, na kterou se postupně připíná všechno důležité, až nakonec není důležité nic, ale skutečným vstupem do celého webu. Dlouhé úvodní vysvětlování proto ustoupilo obsahu a nahoře dnes stojí věta, která o projektu podle mě říká víc než několik odstavců popisu: „O Bohu, který se vejde do kostela, ale rozhodně se tam nenechá zavřít.“ Pod ní pak zůstává otevřená pozvánka pro ty, kdo přišli kvůli víře, ze zvědavosti nebo omylem, protože i internet má patrně svou formu prozřetelnosti.
Hned pod tím jsou hlavní cesty dál, tedy Špetka, Zápisník, Obrázník, Otazník a také Školkovník, který už pozornější návštěvníci určitě zaregistrovali. Zatím ho nechávám trochu tajemného, protože mezi dobrým nápadem a hotovou věcí vede obvykle dost dlouhá cesta na to, aby se člověk naučil pokoře ještě před cílem. Pokud všechno dobře dopadne, právě s novým liturgickým rokem by měl dostat svůj skutečný obsah a nabídnout něco, co na Bůhvíproč dosud nebylo. Víc zatím neprozradím; osvědčilo se mi neohlašovat slavnostně vejce ve chvíli, kdy slepice ještě studuje projektovou dokumentaci.
Domovník dnes zároveň mnohem výrazněji ukazuje Právě vyšlo, vedle toho nabízí další texty k přečtení a níže několik tematických výběrů, takže člověk nemusí po každém článku znovu vyrážet s lucernou do archivu. Ve spodní části se na jednom místě potkávají také Knihovník, rozhovory, moje texty mimo vlastní web, Podporovník, nový Pomocník a další cesty, které dříve existovaly spíš vedle sebe. Výsledkem nemá být stránka, na níž je všechno, nýbrž stránka, ze které se dá rozumně dostat téměř kamkoli.
Jinak vypadají dveře, chodby i cedulky
Proměnila se i navigace. Menu je dnes čistší, bílé, vysouvá se ze strany a stránku při otevření plynule odsune místo toho, aby přes ni spadlo jako roleta po zavírací době. Možná je to detail, ale dobré ovládání webu funguje podobně jako klika u dveří: když je tam, kde ji čekáte, a funguje, jak má, vůbec o ní nepřemýšlíte; pokud ne, vzpomenete si na jejího autora velmi rychle a zpravidla bez velké duchovní něhy.
Přepracoval jsem také Navigačník, některé stránky přejmenoval a jiné přestěhoval tam, kam obsahově patří. Ze Spojovníku se stal srozumitelnější Kontaktovník, Projektovník se přesunul pod Osobník, protože vypráví o samotném projektu Bůhvíproč, a původní Pomocník dostal nové jméno Podporovník. Bylo totiž trochu zvláštní mít Pomocníka, který ve skutečnosti říkal „pomozte mně“. Nový Pomocník proto konečně dostal práci odpovídající názvu a ukazuje konkrétní možnosti, jak podpořit lidi, organizace a dobré věci kolem nás. Připadá mi totiž škoda napsat několik tisíc znaků o milosrdenství a lidskosti a nakonec ponechat čtenáři jako jedinou praktickou možnost kliknout na srdíčko.
Do změn patří i nová vizuální tvář webu. Přibylo logo jáhen Zdeněk, zjednodušilo se původní logo a řadu generických ikon jsem nahradil vlastními, které mi kresbou i náladou sedí k Bůhvíproč podstatně víc. Ikona je maličkost, ale právě z maličkostí nakonec vzniká pocit, že člověk vstoupil na konkrétní web, nikoli do jednoho z tisíce stejně vybavených internetových bytů po developerovi. Sjednotil jsem také typografii, práci s obrázky a celkový vizuální rukopis, aby jednotlivé stránky už nepůsobily dojmem, že je každou adoptovala jiná grafická rodina.
Články už nekončí slepou uličkou
Velký kus práce dostal také samotný obsah. Výpisy článků jsem sjednotil a zpřehlednil, aby nebylo pokaždé nutné zjišťovat, proč jedna rubrika vypadá tak, druhá jinak a třetí jako vzdálená sestřenice obou předchozích. Nejnovější texty jsou viditelnější, starší se dají přirozeněji procházet a celý systém se lépe přizpůsobuje počítači, tabletu i telefonu, aniž by čtenář musel rozumět tomu, co se děje pod kapotou. A to je ostatně ideální stav; také od auta očekáváme, že pojede, nikoli že nám před každou cestou přednese přednášku o vstřikování.
Výrazně jsem pročistil Obrázník, upravil Evangelník, Otazník a další rubriky a přidal mezi ně rozcestníky, takže Týdeník, Katolík, Myšlenkovník, Vtipník a další části už nejsou izolované ostrůvky. U starších článků mizely zbytečně opakované obrázky a některé prvky, které se na stránkách v průběhu let nahromadily. Nešlo mi o to, aby všechno vypadalo stejně, ale aby jednotlivé části webu mluvily stejným jazykem.
Také samotný článek dnes není slepá ulička. Přibylo tlačítko Zpět, které člověka vrátí tam, odkud přišel, a tam, kde to dává smysl, také jednoduchá cesta na Domovník. Jsou to přesně ty změny, které se v seznamu novinek nevyjímají tak majestátně jako nové logo, ale při skutečném používání webu mají větší cenu. Návštěvník totiž nepotřebuje obdivovat navigaci; potřebuje se neztratit.
Do stejné kategorie patří i drobnější úpravy kontaktních prvků, práce s WhatsAppem, umístění informací o cookies nebo chování jednotlivých částí na mobilu. Něco jsem odstranil, něco přesunul a něco ponechal, protože při skutečném používání se ukázalo, že není nutné každou delší stránku okamžitě operovat. Bůhvíproč není vizitka o třech větách, ale web ke čtení, a několik pohybů palcem navíc ještě nikoho duchovně nezlomilo.
Přepisoval jsem i to, co nebylo vidět
Nejvíc času přitom možná nezabral vzhled, ale slova. Prošel jsem úvodní texty jednotlivých částí, popisy rubrik i stránky, které vznikaly před několika lety, a zjistil jsem, že mnohé stále říkají pravdu, jen už ne úplně jazykem dnešního Bůhvíproč. Některé byly zbytečně dlouhé, jiné opakovaly totéž a občas jsem narazil na větu, u níž jsem přesně chápal, co tím autor chtěl říct, což ovšem nebyl velký výkon, protože tím autorem jsem byl já.
Chtěl jsem proto, aby dnes člověk z několika vět pochopil nejen co na stránce najde, ale také proč tam ta stránka vůbec je. Týká se to například Osobníku, který nechci proměnit v internetový životopis s výčtem škol, funkcí a letopočtů, protože člověk je naštěstí trochu složitější živočich než formulář. Texty na Bůhvíproč vznikají uprostřed normálního života, práce, rodiny, služby, radostí, starostí, víry, pochybností a někdy také v hodině, kdy by rozumný člověk už dávno spal, a web by to měl alespoň trochu přiznávat.
Část práce se odehrávala úplně pod povrchem: čistil jsem zbytečnosti a duplicity, zrychloval načítání a snažil se, aby web nebyl jen hezčí, ale také lehčí a spolehlivější. Návštěvník si toho možná vůbec nevšimne, což je v tomto případě pochvala. Vypínač také neobdivujeme pokaždé, když rozsvítíme; stačí nám, že po stisknutí nezačne diskutovat o aktualizaci systému.
Bůhvíproč je moje, ale bez vás nedává moc smysl
Bylo by falešně skromné tvrdit, že všechny ty hodiny úprav dělám pouze pro blaho lidstva. Bůhvíproč je můj autorský prostor, baví mě psát, tvořit a hledat nové cesty, jak mluvit o víře a životě, a někdy mě to evidentně baví natolik, že v pozdní večerní hodině považuji posunutí ikonky o několik pixelů za naléhavou otázku západní civilizace.
Smysl ale web dostává teprve s člověkem na druhé straně obrazovky. Někdo přijde kvůli nedělnímu kázání, jiný hledá odpověď na otázku víry, další se chce pobavit a někdo možná jen kontroluje, s čím zase nebude souhlasit. Všichni jsou vítáni. Proto budu rád za podněty, připomínky i upozornění na něco, co stále nedává smysl, protože majitel domu časem přestane vidět křivý obraz na stěně, zatímco návštěva si ho všimne ještě před kávou.
Budu rád také za sdílení textů a doporučení Bůhvíproč dalším lidem. Algoritmy sociálních sítí připomínají zvláštní formu počasí: všichni o nich mluví, skoro nikdo jim úplně nerozumí a stejně nakonec rozhodnou, komu bude pršet do telefonu. Osobní doporučení stále funguje spolehlivěji.
A budu rád i za modlitbu, protože ta se sice neobjeví v žádném grafu návštěvnosti, ale křesťan by měl být alespoň občas schopen připustit, že nejdůležitější věci na světě žádný graf nemají. Vedle toho existuje také jedna podstatně přízemnější skutečnost: internet sice působí nehmotně, jeho faktury jsou však překvapivě hmotné. Na další rok jsem zaplatil doménu, webhosting a několik placených funkcí, bez kterých by web v dnešní podobě nemohl fungovat, takže kdo někdy přemýšlel o finanční podpoře Bůhvíproč, najde tuto možnost v Podporovníku. Není to vstupné ani předplatné a nikdo nebude u dveří kontrolovat, zda vhodil minci; je to jen jedna z možností, jak pomoci projektu, který je pro čtenáře dostupný zdarma, i když jeho provoz zdarma není. Pán Bůh rozmnožil chleby a ryby, můj poskytovatel webhostingu se k podobnému charismatu zatím nepřihlásil.
První říjen tedy znamená, že velký zářijový úklid je z větší části za mnou, nikoli však, že je Bůhvíproč definitivně hotové. Dokončený web je trochu podezřelý útvar, protože buď na něm už nikdo nepracuje, nebo jeho autorovi došly nápady, a ani jedna možnost mě zatím příliš neláká. Nahoře už ostatně visí Školkovník a připomíná, že něco dalšího se rodí, i když zatím nechci slibovat víc, než dokážu skutečně dokončit.
Bůhvíproč tedy vstupuje do října trochu jiné než před několika týdny, ale jeho smysl se nemění. Nechtěl jsem postavit nový dům, spíš jsem v tom starém uklidil chodby, přepsal cedulky, vyměnil několik klik, otevřel pár dveří a některé věci konečně odnesl z místa, kde jsme je všichni už jen automaticky obcházeli. Menu, ikonky, obrázky, tlačítka, výpisy článků i všechny hodiny práce schované za obrazovkou jsou totiž jen vybavením domu; smysl má Bůhvíproč teprve tehdy, když někdo přijde, chvíli zůstane, něco si přečte, možná se usměje, možná se zarazí a při odchodu zjistí, že si odnáší něco, pro co původně vůbec nepřišel.
Pokud se právě tohle po zářijovém úklidu bude stávat o něco častěji, pak těch několik večerů strávených přepisováním, přesouváním, zkoušením a občasným domlouváním WordPressu, kdo je tady pánem, stálo za to.
