„Kdyby byl Bůh laskavý dědeček na obláčku, svět by vypadal jako nekonečná školka. Jenže Bůh není plyšák, který hladí všechny stejně. Je to láska, která bere člověka vážně, a právě proto občas bolí.“
Mnozí z nás si Boha poprvé představili ve stylu obrázků z dětské Bible. Starý pán s dlouhým vousem, usměvavý, mírně unavený z věčnosti, sedící na obláčku a občas pokyvující hlavou: „Tak co, děti, buďte hodné.“ Pro pětileté dítě je to roztomilé. Jenže problém nastává, když nám tenhle obrázek zůstane i v dospělosti. Pak máme Boha, který se chová jako milý důchodce na mateřské dovolené. Trochu odpouští, trochu přehlíží, trochu nemá sílu zasáhnout.
Takového Boha dokážeme mít rádi, ale jen do chvíle, než se něco pokazí. Když přijde nemoc, smrt nebo nespravedlnost, dědeček na obláčku zmizí. Protože dobrý Bůh by přece nic zlého nedopustil. A jestli dopustil, tak je buď zlý, nebo není. Jenže problém není v Bohu. Problém je v tom, že jsme si z něj udělali karikaturu.
Bůh není plyšák, ale oheň
Bůh, o kterém mluví Bible, není sentimentální bytost rozdávající bonbóny za poslušnost. Když Mojžíš potkal Boha, neviděl obláček. Viděl oheň. Když proroci slyšeli Boží hlas, nešlo o uklidňující šeptání, ale o výbuch skutečnosti, který člověka shodil na kolena.
Bůh není plyšák, ale oheň. A právě proto je pro mnohé nepohodlný. Oheň hřeje, ale i spaluje. Světlo osvětluje, ale i odhaluje. Takový Bůh se nedá vlastnit ani ovládat. Nelze ho pozvat na kávu jen proto, aby nám udělal lepší den. Kdo se s ním setká, ten buď změní život, nebo uteče.
My bychom raději Boha, který nic nepožaduje. Jenže takový Bůh by nás nemiloval, ale litoval. A litovat znamená vzdát se naděje, že člověk může růst. Bůh nelituje. Bůh vychovává. Někdy pevně, někdy bolestně, ale vždy s láskou, která ví, že z dětí nechce vychovat věčné batolata.
Když si z Boha uděláme domácího mazlíčka
Moderní člověk si Boha často ochočil. Z duchovní bytosti udělal osobního terapeuta. Kostel se proměnil v čekárnu na útěchu a modlitba ve způsob, jak si vybít emoce. Jenže Bůh není mazlíček, který přijde, když zapískáš. Není to hračka, která tě uklidní, když máš špatný den.
Když Bůh říká „vezmi svůj kříž“, nemluví v metaforách. Když říká „miluj své nepřátele“, nemyslí tím „buď na všechny milý“. A když říká „pojď za mnou“, nemyslí tím „přidej se do fanklubu“. Boží slovo není motivační citát na lednici. Je to výzva, která zasahuje do života. A právě to je děsivé i osvobozující zároveň.
Mnoho lidí proto raději věří v dědečka na obláčku než v Boha živého. Ten první nic nepožaduje. Druhý ano. Ten první tě nechá být. Druhý tě mění. A kdo by se chtěl měnit, když je tak pohodlné zůstat stejný?
Když přestaneme Boha malovat podle sebe
Člověk má odjakživa potřebu Boha zjednodušit. Postavit si z něj sošku, zabalit ji do pohodlí, přizpůsobit ji svým pocitům. Ale Bůh se vždycky vymyká. A to je dobře. Protože kdybychom si ho dokázali vysvětlit, nebyl by to Bůh, ale produkt naší fantazie.
Pravý Bůh se nedá domestikovat. Nehodí se do škatulky ani do sloganu. Nedá se namalovat, změřit ani pochopit do detailu. Dá se však milovat. A kdo se odváží tu lásku přijmout, ten pochopí, že Bůh není dědeček na obláčku, ale oheň, který hřeje i proměňuje. A právě proto mu stojí za to věřit.
