2. neděle velikonoční – Božího milosrdenství
Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi, praví Pán; blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili.
Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 20,19-31)
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Podnět k rozjímání
Kristus přichází i tam, kde se bojíme otevřít. Stačí mu naše zavřené dveře a touha. Neboj se přiblížit – vlož svůj prst do jeho ran vírou. Blahoslavený jsi, když věříš, i když nevidíš.
Milovaní,
dnešní evangelium nás bere do místnosti, která je zamčená na tři západy.
Venku běží svět dál, ale uvnitř?
Uvnitř visí ve vzduchu strach, těžký jako kouř po požáru. Učedníci se mačkají u stěn, hlavy skloněné, srdce v krunýři.
A právě tam – ne venku v kostele, ne na výsluní víry – právě tam, do té dusivé šedé místnosti, vstupuje Kristus.
Bez zaklepání. Bez okázalosti.
Jen tiše stane mezi nimi.
A první slovo? „Pokoj vám.“
Ne: „Kde jste byli, když jsem krvácel?“
Ne: „Copak jste zapomněli?“
Ne výčitky. Jen pokoj.
Pokoj, který si nemusíte zasloužit. Pokoj, který není za dobré chování. Pokoj, který je dar, a basta.
A teď přichází Tomáš. Milovaný Tomáš, s kterým by si dnešní člověk dal v hospodě pivo a rozuměl by si s ním líp než s lecjakým svatouškem.
Tomáš, který má koule říct nahlas, co si ostatní jen myslí:
„Dokud neuvidím, neuvěřím.“
Nevěřící Tomáš? Ale kdepak.
Upřímný Tomáš. Zraněný Tomáš. Tomáš, který se nebojí ukázat, že jeho srdce není z plechu.
A Ježíš? Co udělá Ježíš?
Neposílá ho do háje. Nesnaží se ho ukecat ani zahnat do kouta.
Přijde blíž.
Nabídne své rány.
„Vlož sem prst.“
Ne jako hrozbu. Jako pozvání.
Víra totiž není slepá poslušnost.
Víra je dotek. Riskantní, drsný, opravdový.
Tomáš se dotkne. A v ten moment padnou všechny hradby.
Žádné učebnice, žádné plamenné řeči.
Jenom jeden výkřik ze samého dna duše:
„Pán můj a Bůh můj!“
A Kristus pronáší větu, která zní přes staletí až k nám:
„Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Není to facka. Je to požehnání.
Je to věta pro tebe, který se někdy plazíš tmou.
Pro tebe, který věříš a zároveň pochybuješ.
Pro tebe, který bys taky chtěl vidět, ale musíš si vystačit s doteky srdce.
Protože Krista dnes neuvidíš jako kdysi učedníci. Ale uvidíš ho, když:
- ti někdo podá ruku, když se topíš,
- ti někdo odpustí, když se ti chce spíš utéct a zmizet,
- ucítíš pokoj, který nemá logiku.
Víra není slepé přitakání.
Víra je odvaha pustit se jistot a skočit Kristovi do náruče, i když ji nevidíš.
Co si z toho odnést?
- Neboj se svého strachu. Strach neodhání Krista.
- Neboj se svých pochyb. Bůh má radši poctivou otázku než lacinou frází.
- Hledej osobní setkání. Ne „někde to říkali v kostele“, ale já jsem slyšel, já jsem se dotkl.
- Přinášej pokoj. Ne kecy, ne naučené odpovědi. Přinášej pokoj jako Ježíš – nenápadně, tiše, statečně.
Milí přátelé,
Kristus dnes znovu tiše stojí u zavřených dveří našeho srdce.
Nestojí s kladivem, aby je rozbil.
Nestojí s klíčem, aby je odemkl bez našeho svolení.
Stojí tam s rukama, na kterých jsou stále vidět jizvy lásky.
A šeptá tiše, nevnucuje se:
„Pokoj tobě.“
Možná jsi unavený.
Možná nosíš v srdci pochybnosti jako těžké kameny.
Možná už ani nevěříš, že by někdo mohl přijít kvůli tobě.
Ale On přichází.
Ne odměřený. Ne spravedlivý. Ale láskyplný.
A zve tě blíž.
„Dotkni se,“ říká.
„Podívej se, jak moc ti věřím. Jak moc tě miluji.“
Víra se nerodí z dokonalosti.
Víra se rodí z toho, že si dovolíme být slabí — a necháme se nést.
Blahoslavení jsou ti, kdo v temnotě natáhnou ruku.
Blahoslavení jsou ti, kdo si v nejistotě dovolí milovat.
Blahoslavení jsou ti, kdo věří, že Kristus je blízko – i když zrovna není vidět.
+jZ
