Otázka týdne
Jsou chvíle, kdy člověk sleduje bolest, nespravedlnost nebo obyčejnou lidskou krutost a v duchu si říká, proč už s tím Bůh něco neudělá. Proč nezastaví válku dřív, než pohltí děti, proč nezlomí ruku tomu, kdo ubližuje, proč nestrhne z cesty člověka, který ničí druhé i sebe. Ještě těžší je ta otázka ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že Bůh přece všechno vidí, všechno může a přesto často nezasáhne tak rychle, jak bychom čekali. Proč tedy Bůh nechává zlo chvíli žít, když by ho mohl jedním dechem zastavit?
Odpověď
Bůh neotálí proto, že by mu na člověku nezáleželo, ale právě proto, že mu na člověku záleží až příliš.
To je věta, od které je potřeba začít, jinak se v celé otázce ztratíme. My totiž často vidíme hlavně čin, následek a škodu, což je pochopitelné, protože to bolí, pohoršuje a někdy doslova ničí životy. Bůh však nevidí jen okamžik zla, ale i celé srdce člověka, jeho minulost, jeho zranění, jeho svobodu i možnost, že se ještě může vrátit. A právě zde začíná něco, co se nám někdy nelíbí, ale bez čeho bychom sami neměli naději: Boží trpělivost.
Písmo svaté ukazuje Boha ne jako netrpělivého soudce, který s oblibou škrtá jména, ale jako toho, kdo nechce, aby někdo zahynul, nýbrž aby se obrátil a žil. Bůh není fascinován trestem. Bůh je fascinován záchranou. Proto dává čas. Někdy dlouhý, někdy z lidského pohledu až nesnesitelně dlouhý. Ne proto, že by zlo bral na lehkou váhu, ale protože ani zlého člověka nechce ztratit.
Na tom je něco dráždivého. Člověk by si někdy přál rychlou nebeskou spravedlnost, nejlépe s okamžitým účinkem a pečetí shůry. Jenže kdyby Bůh zasahoval okamžitě pokaždé, když se v lidském srdci objeví pýcha, závist, lež, sobectví nebo krutost, museli bychom přiznat nepříjemnou věc: nešlo by jen o ty druhé. Šlo by i o nás. Všichni totiž chceme, aby Bůh rychle řešil cizí hříchy, ale u vlastních jsme rádi za každý den milosti navíc.
Boží zdrženlivost tedy není slabost. Je to prostor pro obrácení. V evangeliu i v celých dějinách spásy Bůh znovu a znovu ukazuje, že poslední slovo nemá mít pád, ale návrat. Proto čeká na marnotratné syny, hledá ztracené ovce, mluví k pronásledovatelům a dokáže z lidí, od kterých by si už nikdo nic nesliboval, udělat nové stvoření. Člověk by často škrtl, Bůh ještě píše dál.
To ovšem neznamená, že je mu zlo lhostejné. Není. Kříž je důkazem, že Bůh zlo neomlouvá, nezlehčuje a nezametá pod koberec. Bere je tak vážně, že do něj sám vstupuje. Jenže nevstupuje do něj jako režisér levného efektu, který všechno vyřeší jedním bleskem. Vstupuje do něj jako ten, kdo chce zachránit nejen oběť, ale pokud je to ještě možné, i pachatele. A to už je vyšší matematika milosrdenství, nad kterou se lidská spravedlnost někdy rozčileně křižuje.
Někdy tedy Bůh nezasáhne hned, protože stále dává člověku šanci zastavit se, prohlédnout a vrátit se. To je pro nás těžké přijmout, zvlášť když vidíme bolest druhých. Jenže právě tahle trpělivost je důvodem, proč máme naději i my. Nebýt jí, mnoho našich vlastních příběhů by skončilo dávno předtím, než v nich stačilo dozrát něco dobrého.
Bůh tedy neprodlužuje čas zlu proto, že by mu fandil. Prodlužuje čas člověku, protože ho nechce ztratit. Ani toho slušného, ani toho zlomeného, ani toho zkaženého, ani toho, který právě teď žije tak, že bychom ho my nejraději poslali na konec fronty. Boží milosrdenství je totiž pohoršlivé právě tím, že je větší než naše nervy.
A možná právě v tom je odpověď, která není jednoduchá, ale je pravdivá. Bůh někdy nezasáhne hned ne proto, že by spal, ale proto, že ještě zachraňuje. A dokud trvá čas, trvá i možnost návratu. Naštěstí pro druhé. A ještě větší naštěstí i pro nás.
