Otázka týdne
Tohle není otázka z katechismu pro děti, ale otázka z večera, kdy člověk zavře notebook, zhasne světlo a najednou mu dojde, že svět není úplně v pořádku, a že ani on sám není úplně v pořádku. A v tu chvíli to přijde: Jestli to Bůh věděl, proč to celé vůbec rozjel? Proč ten risk?
Odpověď
Protože Bůh nechtěl svět, který by fungoval, ale svět, který miluje.
To zní jednoduše, ale ve skutečnosti jde o jednu z nejradikálnějších vět křesťanství. Bůh totiž netvoří jako inženýr, který si hlídá bezchybnost systému, ale jako někdo, kdo touží po vztahu, a vztah se nedá naprogramovat, může se jen nabídnout. Svoboda tak není vedlejší efekt stvoření, ale jeho podmínka.
Kdyby Bůh člověku svobodu nedal, neměl by problém s hříchem, jenže by také neměl žádného člověka. Měl by dokonale fungující bytosti bez vnitřního života, bez rozhodování a bez lásky, něco jako duchovní automat na mince, kde vložíš příkaz a vypadne poslušnost. Bez dramatu, bez bolesti, ale také bez smyslu, protože láska existuje jen tam, kde existuje možnost říct ne.
Tady se dostáváme k častému omylu: Boží vševědoucnost není totéž jako determinismus. To, že Bůh ví, jak se rozhodnu, neznamená, že mě k tomu nutí, protože Bůh zná příběh, ale nepíše ho místo mě. Jinak by žádný příběh nebyl.
Ano, Bůh věděl, že člověk selže, věděl o Adamovi i o každém z nás, o našich malých selháních, která se tváří nevinně, i o těch velkých, která bolí, a přesto stvořil. To už není naivita, ale rozhodnutí milovat člověka tak vážně, že mu dá prostor i k tomu, aby tu lásku odmítl.
A právě tady se láme celé křesťanství, protože Bůh nejen riskoval, ale také nesl důsledky toho rizika. Nezůstal stát nad dějinami jako komentátor lidských chyb, ale vstoupil do nich, a v Kristu nevidíme Boha, který říká „já jsem vám to říkal“, ale Boha, který nese kříž, který jsme si způsobili.
To je teologicky přesné a zároveň lidsky šokující: Bůh počítá s pádem, ale nepočítá s tím, že by člověka odepsal. Celé dějiny spásy tak nejsou příběhem lidského selhání, ale Boží vytrvalosti, protože Bůh je ten, kdo se nevzdává první.
A teď to nejméně pohodlné, protože ta otázka není jen filozofická, ale osobní. Svoboda, kterou dostal Adam, neskončila v ráji, máme ji pořád, každý den, v malých rozhodnutích, která nikdo nevidí, i v těch velkých, která nás definují, a znovu a znovu se ukazuje, k čemu ji použijeme.
K sobectví, které se umí velmi dobře maskovat jako rozumnost? Nebo k lásce, která někdy bolí, ale vždycky dává smysl?
Bůh stvořil člověka, i když věděl, že to pokazí, ne proto, že by podcenil riziko, ale protože nepodcenil hodnotu člověka. A možná je to celé ještě jednodušší, než si chceme připustit: Bůh nás nestvořil proto, že by si byl jistý výsledkem, ale proto, že si byl jistý láskou.
