Někdy není největší problém v tom, že by v životě žádné světlo nebylo. Problém bývá v tom, že ho člověk přestane vidět. Ne proto, že je nevděčný nebo hloupý, ale protože unavené srdce má zvláštní oční vadu. Na starosti vidí ostře. Na naději skoro vůbec.
Člověk přitom funguje docela slušně. Vstane, odpoví na zprávy, udělá si kávu, tváří se použitelně pro společnost. Okolí má pocit, že je všechno v normě. Jenže uvnitř už to někdy vypadá jako byt po stěhování. Věci jsou tam, ale člověk neví, kam co patří a proč je v rohu lampička bez žárovky.
Když únava přebarví svět
Duše se občas chová jako brýle, na které si člověk omylem sáhne mastnýma rukama. Svět se nezměnil, jen se přes něj díváme rozmazaně. Jedna bolest, jedno zklamání, delší únava nebo příliš mnoho povinností udělají své. Člověk pak nevidí všechno černě proto, že by byl pesimista. Spíš proto, že je utahaný víc, než si chce přiznat.
To je nebezpečně obyčejný stav. Nevede k velkým dramatům. Většinou jen k tomu, že přestaneme čekat něco dobrého. Neřekneme to nahlas, protože nechceme znít tragicky. Jen uvnitř stáhneme rolety. Pro jistotu. Aby nás další zklamání netrefilo přímo do obličeje.
Ne všechno, co nevidíme, zmizelo
Tady bývá dobré si připomenout jednu prostou věc. Skutečnost, že něco nevidíme, ještě neznamená, že to není. Nevidíme vzduch a přesto bez něj nevydržíme ani pár minut. Nevidíme lásku jako hrnek na stole a přesto umí držet člověka nad vodou celé roky. Nevidíme naději rukama, ale když zmizí, poznáme to okamžitě.
Podobné je to i s dobrem. Někdy z našeho života neodešlo. Jen přestalo být hlučné. Jen už nebliká jako reklama u dálnice. Dobro bývá tiché. Sedí vedle nás, dává nám dech, posílá lidi, kteří zůstanou, a občas se ozve jen jemně. Unavený člověk má ale tendenci slyšet hlavně rány, vrzání a vlastní vnitřní komentář, který mu ochotně vysvětlí, že všechno stojí za starou belu.
Přestat být vlastním katastrofickým komentátorem
Každý v sobě máme hlas, který vykládá život. Když je člověk v pořádku, ten hlas bývá celkem rozumný. Když je vyčerpaný, promění se někdy v komentátora katastrof. Jedna nepříjemnost a hned hlásí konec sezóny. Jedna chyba a už sepisuje nekrolog sebevědomí. Jedno ticho a okamžitě tvrdí, že jsme byli opuštěni vesmírem, lidmi i posledním andělem na noční směně.
Jenže ten hlas nemusí mít pravdu. Bývá hlasitý, to ano. Pravdivý už méně. Právě proto je někdy potřeba nebrat každý svůj vnitřní soud jako svaté písmo. Některé dny si člověk nemá věřit ve všem, co si o životě myslí po deváté večer a třetí kávě.
Světlo se často vrací po špičkách
Povzbudivé na tom všem je, že návrat k životu většinou nezačíná velkým zázrakem. Nezačíná tím, že se ráno probudíme a s úsměvem obejmeme celý vesmír. To by bylo sice poetické, ale většinou nepravdivé. Začíná to mnohem menšími věcmi. Člověk se po dlouhé době zasměje. Najednou ho potěší obyčejná věta. Někdo mu zavolá ve správný čas. V tichu nepřijde jen prázdno. V modlitbě nepřijde hned odpověď, ale aspoň klid, že v tom není sám.
Tohle nejsou drobnosti. To jsou první jiskry. Život se často nevrací s bubny a trumpety. Přichází po špičkách, skoro nesměle. Jako když se po dlouhé zimě objeví první teplejší den a člověk si uvědomí, že už nestojí ve větru jako reklamní poutač.
Nechtít všechno vyřešit hned
Možná bychom si mohli odpustit tu starou chybu, že po sobě chceme okamžité uzdravení, okamžitý nadhled a okamžitý pokoj. Člověk není rychlovarná konvice. Nedá se přepnout z bolesti do vyrovnanosti jedním tlačítkem. Někdy je velký výkon už to, že nezahořkneme. Jindy stačí, že si všimneme jednoho světla a nezadusíme ho vlastní skepsí.
Některé dny není třeba hrdinsky dobývat celý horizont. Stačí přežít večer bez toho, aby člověk uvěřil všem svým temným myšlenkám. Stačí nechat pootevřené aspoň malé okno. Stačí připustit, že únava není poslední pravda o našem životě.
A to je možná nejdůležitější. Když člověk chvíli nevidí světlo, ještě to neznamená, že zhaslo. Dost možná jen sedí příliš dlouho ve stínu. Dost možná potřebuje oddech, ticho, trochu laskavosti a méně vnitřního bičování. Dost možná je světlo blíž, než si myslí. Jen se nevnucuje. Dobré věci totiž často nekřičí. Zato vydrží.
