Jeden syn řekne otci „ne“, ale nakonec jde. Druhý odpoví dokonale, jenže zůstane stát. Ježíš dnes připomíná, že člověka neurčuje jeho první odpověď ani minulost, ale ochota změnit směr a udělat krok.
Zpěv před evangeliem
Aleluja.
Moje ovce slyší můj hlas, praví Pán, já je znám a ony jdou za mnou.
Evangelium (Mt 21,28-32)
Litoval toho a šel. Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království.
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: ‚Mně se nechce‘, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane,‘ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Odpověděli mu: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.“
Některá naše „ano“ mají životnost jogurtu po záruce. „Ano, zavolám.“ „Ano, určitě se stavíme.“ „Ano, napravím to.“ „Ano, budu na tebe mít víc času.“ V okamžiku, kdy to říkáme, tomu možná opravdu věříme, jenže potom přijde práce, únava, telefon, starosti a naše krásné „ano“ pomalu zemře někde mezi kalendářem a zítřkem.
Ježíš dnes vypráví podobenství, které je až podezřele jednoduché. Otec pošle dva syny na vinici, první odpoví bez diplomatických kudrlinek: „Mně se nechce,“ zatímco druhý předvede téměř vzornou odpověď: „Ano, pane.“ Kdyby se udělovaly body za slušné vystupování, druhý syn by patrně vyhrál, jenže Ježíš se vůbec neptá, který z nich lépe odpověděl, ale který skutečně šel.
Právě tady přestává být dnešní evangelium historkou o dvou dávných synech a začíná být trochu nepříjemné. Také my umíme říkat správná „ano“: rodina je důležitá, odpouštět je správné, člověk má pomáhat druhým, neměl by soudit a jeho víra by měla být vidět v životě. Potom ale přijde mnohem méně pohodlná otázka, zda jsme někam skutečně šli, někomu zavolali, něco odpustili, od něčeho ustoupili nebo si dokázali přiznat, že tentokrát není problém jen v těch ostatních.
Možná právě proto je snazší být dobrým člověkem v teorii než v úterý dopoledne. Milovat lidstvo jako celek totiž není až tak obtížné, protože lidstvo vám většinou neleze do koupelny, nezapomene zavřít ledničku a neposílá vám večer zprávu, která vás spolehlivě vytočí. Skutečný člověk má jméno, tvář, povahu, někdy protivné názory a občas také mimořádný talent trefit přesně místo, kde jsme nejcitlivější.
Jeden starší muž žil po smrti své ženy sám a jeho syn mu pravidelně telefonoval. Každý rozhovor končil téměř stejně: „Tati, kdybys něco potřeboval, řekni,“ a otec pokaždé odpověděl, že nic nepotřebuje. Jednou si však soused, který mu přišel něco opravit, všiml u telefonu papírku s krátkou poznámkou: „Až zavolá Petr, neříkat mu, že je mi smutno. Má hodně práce.“
Když se to syn později dozvěděl, bránil se, že se přece vždycky ptal, jestli otec něco nepotřebuje. Soused mu na to řekl něco velmi prostého: „Možná nepotřeboval, aby ses ptal. Možná potřeboval, abys přijel.“ Od té chvíle syn přestal slibovat návštěvu a začal jezdit, takže žádný velký zázrak nenastal, jen se jedno hezké „ano“ konečně zvedlo ze židle.
Právě to je rozdíl mezi oběma syny z evangelia. Jeden měl špatný začátek a dobrý konec, druhý správná slova a prázdné ruce. Ježíš tím samozřejmě nechválí drzost prvního syna ani neříká, že na slovech nezáleží, ale ukazuje něco mnohem důležitějšího: člověk není fotografie pořízená v jednom okamžiku, protože může změnit směr.
První syn totiž řekl „ne“, a přesto jeho příběh neskončil. Udělal něco, co bývá těžší než správně odpovědět: rozmyslel si to, a právě ono evangelní „litoval toho“ není jen špatný pocit nebo chvilka výčitek. Je to lítost, která změní rozhodnutí a nakonec člověka zvedne ze židle, protože opravdová lítost nekončí větou „to mě mrzí“, ale hledá cestu, kudy jít jinak.
V tom je dnešní evangelium překvapivě osvobozující. Bůh nás nepřibíjí k našemu včerejšímu „ne“, takže můžeme něco pokazit, někoho zklamat, dlouho zanedbávat vztah, vzdálit se Bohu, lidem nebo sami sobě, a přesto naše minulost nemusí být rozsudkem. Dokud člověk dokáže připustit, že cesta, po které šel, nebyla správná, může se obrátit a vydat se jinam.
Proto Ježíš pronese tak provokativní slova o celnících a nevěstkách, kteří předcházejí velekněze a starší do Božího království. Neříká tím, že dobro a zlo jsou totéž ani že na způsobu života nezáleží, ale upozorňuje na zvláštní nebezpečí člověka, který je natolik spokojený se svou správností, že už nepočítá s možností, že by právě on mohl potřebovat změnu.
To se netýká jen víry. Člověk může být slušný, pracovitý, svědomitý a obětavý, a právě proto pro něj někdy bývá těžké vyslovit větu: „Tady jsem se spletl.“ Čím více jsme zvyklí vidět sami sebe jako ty rozumné a zodpovědné, tím snáze začneme předpokládat, že chyba musí být tentokrát na druhé straně. Obrácení však nezačíná tam, kde konečně opravíme všechny ostatní, ale tam, kde připustíme, že něco možná potřebuje změnit také v nás.
Dnešní evangelium proto může oslovit i člověka, který si vůbec není jistý, zda věří v Boha. Každý totiž známe svá nesplněná „ano“, vztahy, k nimž jsme se chtěli jednou vrátit, omluvy odkládané na vhodnější chvíli, telefonáty, které už dávno měly zaznít, i věci, o nichž velmi dobře víme, že by byly správné. Často jen čekáme, až bude méně práce, více času, lepší nálada nebo příznivější okolnosti, zatímco otec z dnešního podobenství neříká: „Synu, jednou bys mohl zajít na vinici,“ ale říká: „Jdi dnes.“
Možná tedy dnes nepotřebujeme Bohu ani lidem slíbit nic velikého, ale udělat jeden konkrétní krok. Pro někoho to bude telefonát, pro jiného návštěva, omluva nebo odpuštění, někdo potřebuje poděkovat, přiznat chybu či konečně začít něco, o čem už dlouho ví, že je správné. Bůh nepotřebuje naše dokonalé sliby, ale naše nedokonalé kroky, protože i cesta k němu někdy začíná velmi nedokonale, třeba obyčejným „nechce se mi“, po kterém člověk přece jen vstane.
A možná jednou zjistíme, že největším problémem našeho života nebyla všechna ta „ne“, která jsme kdysi řekli Bohu, lidem nebo sami sobě, protože některá z nich jsme ještě dokázali změnit. Mnohem smutnější mohou být krásná a správná „ano“, po kterých jsme zůstali stát na místě. První syn nezačal dobře, ale nakonec šel, a právě proto dnešní evangelium dává naději každému člověku: dokud ještě můžeme udělat krok, náš příběh není dopsaný.
