Zpěv před evangeliem (Srov. Mt 28,19.20)
Aleluja.
Jděte a učte všechny národy, praví Pán;
já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.
Evangelium (Lk 10,1–9)
Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim:
„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.
Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte.
Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!’ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.
V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu.
Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‘Přiblížilo se k vám Boží království!’
Milovaní,
právě jsme slyšeli, že Ježíš poslal dvaasedmdesát učedníků do měst a míst, kam chtěl později sám přijít. Nevybavil je penězi, zásobami, náhradní obuví ani příručkou s odpověďmi na všechny možné námitky. Poslal je se slovem pokoje, s ochotou přijmout pohostinnost druhých a s úkolem sklonit se k lidské bolesti. Evangelium neměli pouze vysvětlovat. Měli je přinášet způsobem, jakým vstupovali do domu a jakým zacházeli s jeho obyvateli.
Ježíšova výbava pro učedníky by dnes patrně neprošla žádným školením bezpečnosti práce. Ovce mezi vlky nepůsobí jako promyšlená personální strategie a cesta bez peněz a zavazadel by pravděpodobně skončila už na jednání ekonomické rady. Kristus však nechce, aby jeho učedníci přicházeli jako lidé, kteří mají všechno pod kontrolou. Mají přijít zranitelní, odkázaní na přijetí a bez možnosti imponovat druhým svou mocí, majetkem nebo společenským postavením.
Nápadná je především první věta, kterou mají vyslovit po vstupu do domu: „Pokoj tomuto domu.“ Nejdříve pokoj, teprve potom další slova. Žádná kontrola správných názorů, žádný seznam podmínek ani okamžité zjišťování, zda lidé uvnitř žijí podle představ návštěvníků. Kristův učedník má nejprve přinést pokoj. Můžeme se proto ptát, zda do svých domovů, vztahů a rozhovorů skutečně přinášíme pokoj, nebo pouze svůj názor na to, proč tam žádný pokoj není.
Kufr plný pravdy
Představme si muže, který se rozhodl navštívit svého bratra, s nímž se mnoho let nestýkal. Pohádali se kdysi kvůli dědictví, později kvůli tomu, kdo hádku začal, a nakonec už ani jeden přesně nevěděl, proč spolu nemluví. Oba si však velmi dobře pamatovali, že vina byla na straně toho druhého. Lidská paměť bývá v těchto záležitostech pozoruhodně spolehlivá, zvláště když uchovává cizí chyby a současně šetrně maže naše vlastní.
Muž si před návštěvou připravil velký kufr. Uložil do něj staré smlouvy, účtenky, dopisy, fotografie, znalecký posudek a několik popsaných listů s přesnou chronologií bratrových provinění. Přidal také svědectví souseda, který sice u původní hádky nebyl, ale během let si k ní vytvořil velmi pevný názor. To je ostatně běžný lidský talent. Čím méně o nějaké věci víme, tím rozhodněji ji někdy vysvětlujeme.
Když se muž chystal odejít, zastavila ho malá vnučka a zeptala se, kam jde. Odpověděl, že se chce usmířit se svým bratrem. Dívka se podívala na těžký kufr a zajímalo ji, co v něm má. „Důkazy,“ řekl muž s vážností člověka, který se sice chystá ke smíření, ale rozhodně nehodlá připustit, aby při něm zůstalo nejasné, kdo měl celou dobu pravdu.
Vnučka chvíli mlčela a potom se zeptala: „A kam sis dal pokoj?“ Muž zůstal stát, protože děti někdy položí otázku, kterou dospělý dokáže úspěšně obcházet celá desetiletí. Nakonec kufr otevřel, všechny dokumenty položil na stůl a odešel bez nich. Když mu bratr otevřel dveře, nepronesl připravenou řeč. Pouze řekl: „Přišel jsem pozdě, ale snad ne příliš pozdě.“
Bratr se na něj dlouze díval, potom ustoupil ze dveří a pozval ho dál. Některé dveře neotevře sebelepší argument, dokonale vedená evidence ani seznam starých křivd. Otevře je člověk, který přestal používat svou pravdu jako důkaz vlastní převahy. Smíření někdy začíná ve chvíli, kdy vztahu přiznáme větší hodnotu než vlastnímu vítězství. Neznamená to ovšem, že pravda, odpovědnost a spravedlnost přestaly být důležité.
Pokoj neznamená zamést bezpráví pod koberec, omluvit násilí nebo se vrátit do vztahu, v němž je člověk znovu ponižován. Někdy je nutné uchovat dokumenty, stanovit hranice, domáhat se spravedlnosti a chránit sebe i druhé. Problémem není pravda, ale pravda uchopená jako zbraň k ponížení člověka. Kristův pokoj není lhostejností k vině. Je způsobem, jak pravdu říkat bez touhy druhého zničit.
Člověk přinášející evangelium nemá druhé zahnat do kouta argumenty. Může vyhrát náboženskou debatu a přitom člověka ztratit. Pravda, kterou nepřinášíme v Kristově pokoji, se nám snadno promění v kámen. Neosvobodí druhého, pouze mu ukáže, že jsme přesnější, hlasitější a patrně také nesnesitelnější.
Posláni po dvou, posláni s pokojem
Ježíš neposílá učedníky samotné, ale po dvou. Právě tak přišli na Velkou Moravu Cyril a Metoděj. Nepřišli jako dva osamělí náboženští géniové, z nichž každý předvádí vlastní dokonalost, ale jako bratři a spolupracovníci, kteří se museli navzájem poslouchat, doplňovat a podpírat. Křesťanství totiž není sólovou disciplínou pro duchovní rekordmany. Člověk, který jde sám, snadno začne věřit, že každý jeho nápad pochází přímo od Ducha svatého.
Cyril a Metoděj nepřinesli evangelium jako cizí předmět zabalený v řeči, které lidé nerozuměli. Hledali slova, kterým zdejší lidé rozuměli, aby Kristus nevstupoval do života našich slovanských předků jako cizinec. Pochopili, že víra se člověku nepřibližuje tím, že se naučí několik nesrozumitelných výrazů, ale tím, že evangelium promluví jazykem jeho srdce. Nezmenšili Krista tím, že jeho evangelium nechali promluvit řečí lidí. Odstranili překážku, která jim bránila jej slyšet.
Jejich cesta nebyla bez odporu. Museli obhajovat, že Boží slovo není uvězněno v několika vyvolených jazycích. Jejich zápas nám dodnes připomíná, že Bůh není majetkem jedné kultury ani jedné skupiny lidí. Setkali se s nepochopením také uvnitř církevního prostředí, protože ani církevní spor se automaticky nestává svatým jen proto, že se vede o svaté věci. Přesto nepřestali sloužit a hledat dveře, jimiž může Kristus vstoupit do konkrétního lidského života.
Ježíš říká, že žeň je hojná, ale dělníků málo. Tuto větu právem vztahujeme k modlitbě za nová kněžská, jáhenská a řeholní povolání. Její smysl je však širší. Každý pokřtěný člověk je poslán tam, kam chce Kristus přijít. Někdy je tím místem rodina, v níž se už dlouho mluví jen o účtech a tom, kdo opět nevynesl koš. Jindy je to pracoviště, kde se pomluva stala nejrozšířenější podobou týmové spolupráce.
Učedník přitom není majitelem žně. Nerozhoduje, jak rychle má zrno růst, kdy má dozrát ani proč některé klíčí pomaleji než jiné. Je dělníkem, který vykoná svou práci a nesplete si Boží pole s vlastní zahrádkou, na níž musí všechno růst podle jeho představ. Některá semena zaséváme a jejich plody nikdy neuvidíme. Naším úkolem není vynutit výsledek, ale věrně připravovat prostor, do něhož může vstoupit Kristus.
Učedníci mají také uzdravovat nemocné. Nemají nejprve zkoumat, zda si nemocný svůj stav nezavinil, zda zastává všechny správné názory a zda bude po uzdravení dostatečně vděčný. Mají se sklonit k lidské bolesti. Boží království se nepřibližuje tam, kde se o něm pouze bezchybně mluví, ale tam, kde osamělý člověk přestane být sám, kde je odpuštěna vina, obnovena důstojnost a místo dalšího rozsudku nabídnuta naděje.
Takový pokoj však nevyrábíme pouze silou své vůle. Nejsme jeho majiteli a nemáme jej ani sami ze sebe. Nejprve jej přijímáme od Krista, který vstupuje také do domu našeho strachu, viny a zranění se slovy: „Pokoj vám.“ Teprve potom jej můžeme nést dál. Křesťan nepřináší pokoj proto, že je dokonale vyrovnaný, ale protože sám dovolil Kristu vstoupit do míst, kde pokoj ztratil.
Možná nemůžeme změnit celé město, církev ani svět. Můžeme však vstoupit do jednoho domu bez kufru starých křivd. Můžeme přestat trestat druhého mlčením, přiznat vlastní chybu nebo zavolat člověku, jehož jméno na displeji bezpečně poznáme, a právě proto telefon obvykle nezvedneme. Boží království často nepřichází za zvuku fanfár. Přibližuje se tiše ve chvíli, kdy někdo odmítne přidat další bolest.
Milovaní, Kristus nás posílá do míst, kam chce sám přijít. Nepotřebuje, abychom mu připravili triumfální bránu, dokonale zorganizovanou slavnost ani bezchybnou prezentaci. Cyril a Metoděj mu připravovali cestu tím, že naslouchali lidem a hledali jazyk, jemuž mohou rozumět. Také my máme vstupovat do lidských domů nikoli s převahou, ale s pokojem, který jsme sami přijali.
Než tedy příště vstoupíme do obtížného rozhovoru, rodinného sporu nebo vztahu poznamenaného starou bolestí, položme si otázku malé dívky. Pravdu možná máme pečlivě sepsanou, argumenty připravené a důkazy uspořádané podle data. To všechno může být někdy potřebné. Zbývá však rozhodující otázka, bez níž se ani oprávněná pravda nestane evangeliem: Kam jsme si dali pokoj?
