Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
Vezměte na sebe mé jho, praví Pán, a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.
Slova svatého evangelia podle Lukáše (Lk 15,3-7)
Ježíš pověděl farizeům a učitelům Zákona toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti, kteří obrácení nepotřebují.“
Podnět k rozjímání
Možná to zní až nepříjemně blízko. Ale Bůh se nebojí ani těch odpovědí, které nejsou uhlazené. Jen pravdivé. A Ježíšovo srdce je pořád otevřené – i pro ty, co mají pocit, že tam nepatří.
Milovaní,
Možná tě slovo „slavnost“ trochu zaskočí. Co je vlastně k oslavě na srdci, které bylo probodnuté? Proč by se katolická církev měla rok co rok zastavovat nad něčím tak krvavým? A proč o tom vůbec píšu já, který mám rád humor, ironii a trochu toho lidského chaosu? Protože tohle není slavnost roztomilých pocitů. Je to slavnost Lásky, která se nezalekne bolesti ani pravdy. A která tě nezapře, ani když ji zapřeš stokrát.
Katolická církev dnes slaví slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Srdce – symbol, který už od dětství čmáráme na okraje sešitů, na dopisy, na stěny veřejných toalet. A přesto právě tohle zvolil Bůh, když chtěl, abychom pochopili, jak nás miluje. Ne rozumem. Ne pravidly. Ale srdcem. A ne ledajakým – svým vlastním, otevřeným, raněným, hořícím, a přesto stále bijícím pro každého z nás.
V 17. století měla řeholnice Markéta Marie Alacoque vidění Ježíšova Srdce. Viděla ho planout láskou k lidem – ale zároveň zraňované nevděkem, pohrdáním, lhostejností. Možná trochu jako když miluješ někoho, kdo ti neodpovídá na zprávy. Jenže Bůh tehdy nepřestal „psát“ nám. My jsme přestali číst. A možná i odpovídat. A právě proto vznikla tahle slavnost. Ne jako dekorace v kostele. Ale jako pozvání. Ne ke zbožnosti – ale ke vztahu.
A kdo je svatý? Když slavíme Nejsvětější Srdce, neslavíme své výkony ani správně odříkané modlitby. Slavíme Jeho věrnost. Slavíme to, že nás miluje i ve chvíli, kdy mu zaboucháváme dveře před nosem. Můžeš být cynik, rozvedený, unavený, trapně hříšný nebo jen zraněný. Jeho srdce zůstává otevřené. Nezajímá ho tvůj kostým. Zajímá ho tvoje srdce. A klidně i rozbité. Jeho srdce tě bude milovat i tehdy, když ho ty nebudeš milovat vůbec.
Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se slaví vždy v pátek po slavnosti Těla a Krve Páně. Je to odpověď na Boží výzvu ke kajícnosti, důvěře a návratu. Souvisí také s tzv. prvopátky – duchovní praxí zasvěcení se Ježíšovu Srdci. Zkus si někdy jen v tichu představit, že tě někdo opravdu zná – a přesto tě miluje. Že tě nezměří podle úspěchů, ale podle pravdy. Že tě nezahodí, i když jsi sám sebe odepsal.
Nemusíš dnes říkat slova, která necítíš. Nemusíš se přetvařovat ani tlačit slzy tam, kde nejsou. Bůh se nezalekne ani tvé pravdy – ať už je špinavá, pochybující, zlomená nebo plná ironie. On už to všechno znal, když visel na kříži. A přesto řekl: „Tady máš moje srdce. Je tvoje. A bije dál. I když ho ignoruješ.“
Tak mu ho dnes klidně vrať. Ne slovy, ale třeba jen pohledem vzhůru. Protože to Jeho Srdce tě přežije. A možná, jednou, i promění.
