Lidé se před ním třesou, hledají v něm smůlu a neštěstí. Přitom v sobě skrývá zvláštní krásu, na kterou často zapomínáme. Možná právě dnes je čas přestat se bát čísel a podívat se na pátek třináctého trochu jinak — očima, které vidí o kousek dál.
Když čísla straší víc než realita
Každý rok, když se na kalendáři potkají pátek a třináctka, vyrojí se celá armáda pověr, babských rad, varování a článků, proč dnes raději nevycházet z domu. Říká se, že je to den neštěstí, smůly, úrazů, zkažených schůzek a porouchaných spotřebičů. Někteří si pro jistotu nevezmou ani čisté ponožky, aby něco nevyprovokovali. Taxikáři hlásí nižší tržby, protože někteří pasažéři raději nikam necestují, a internet se plní seznamy toho, co dnes určitě nedělat. Černé kočky mají svátek, zrcadla jsou pod zvýšeným dohledem a schody se obcházejí obloukem.
Všichni tak trochu čekají, kdy jim něco spadne na hlavu. A když náhodou skutečně spadne — je to přece jasné: Vždyť je pátek třináctého!
Ale kdo vlastně rozhodl, že třináctka je zlá? Možná středověcí rytíři, možná vikingové, možná prostě jen lidská potřeba najít viníka, když se něco pokazí. My lidé jsme totiž mistři ve vytváření příběhů, které nám pomáhají přežít vlastní strachy. A občas jsme tak dobří, že těm příběhům sami uvěříme.
Katolický pohled: jeden Bůh ve třech osobách
A tady přichází moje oblíbená část. V katolické tradici totiž pátek třináctého nemá žádné zvláštní místo. Nikde v katechismu není kapitola „Jak přežít třináctku“ a ani svatí otcové nás nevarují, že dnes si máme dávat větší pozor než obvykle.
Naopak. Když už se na to podíváme pohledem víry, tak třináctku můžeme vidět úplně jinak.
Jedna a tři.
1 znamená Jednoho Boha.
3 znamená Trojici: Otce, Syna a Ducha Svatého.
Dohromady? Přesně ten Bůh, ve kterého věřím, kterého miluji a který nás drží každý den, ať je v kalendáři napsané cokoliv.
A když si to takto přeložíme, není pátek třináctého důvodem ke strachu, ale k úsměvu. Protože připomíná, že je někdo, kdo je i nad všemi našimi pověrami, nehodami, smůlou i zrcadly. Bůh se neřídí lidskými kalendáři ani číselnými kombinacemi.
Malý příběh o třináctce a Boží logice
Vzpomínám na jednoho známého, říkejme mu třeba Mirek. Ten měl k pátku třináctého přímo panickou hrůzu. Každý takový den bral volno, nevycházel z domu, odpojil pračku, telefon a pomalu i ledničku. Prostě celodenní izolace od neštěstí.
Jenže jednoho dne mu do toho přišla událost, kterou nešlo odložit — svatba jeho sestry. A světe div se, datum svatby? Samozřejmě — pátek třináctého.
Byl z toho na prášky. Nakonec ale zatnul zuby, přišel, držel sestře kytici, podepsal, co měl, a snažil se tvářit statečně. No a jak tam tak stál, nervózně přešlapoval a čekal, kdy na něj spadne strop, přišla za ním nevěstina kamarádka, usmála se a řekla: „Vy jste tady asi za trest, že?“ A začali si povídat.
Dnes jsou spolu už osmým rokem. Mají dvě děti, psa a hypotéku. A Mirek, kdykoliv přijde pátek třináctého, připíjí si kávou na „ten svůj šťastný den, kdy konečně vylezl z domu“.
A pokaždé dodá: „A víš, kdo mě z toho tehdy vytáhl? Ne pověra. Bůh.“
Proč se vlastně bojíme?
Člověk se často bojí tam, kde by mohl důvěřovat. Máme strach ze zítřků, z budoucnosti, z chyb, z toho, co si kdo pomyslí. Čísla v kalendáři jsou jen jednou z variant, jak si ten strach převést do konkrétní podoby. Ale nakonec platí jedno:
Strach nemá moc nad tím, kdo ví, že není na světě sám.
A pro ty, kteří se posmívají: ne, víra není záruka, že všechno vyjde. Ani že dnes nikdo neuklouzne na schodech. Ale je to naděje, že i když se to stane, existuje Někdo, kdo tě zvedne, otřepe, usměje se a řekne: „Tak pojď dál. Ještě nekončíme.“
A proto: Pátek třináctého? Děkuji. Pro mě je to den požehnání. Jeden Bůh. Ve třech osobách. A já v Jeho rukou.
+jZ
