Mlčení mezi dvěma lidmi není vždy ticho. Někdy je to láska bez slov, jindy zranění, které se neodvážilo vyjít ven. Mlčet můžeme ze souznění i ze strachu. A právě v tom tichu se často ukáže, co skutečně prožíváme.
Někdy sedí vedle sebe dva lidé a neřeknou ani slovo. A přesto je mezi nimi víc porozumění než v tisících vět. Jejich ticho není prázdné. Je naplněné klidem, důvěrou, přítomností. Jako když ti někdo beze slov podrží ruku, když už nejsou vhodná slova. Takové mlčení není tísnivé. Je jako peřina v zimě – nehřeje hlukem, ale tím, že prostě je. Často se rodí v dlouhých vztazích, kde už není třeba se vysvětlovat, dokazovat, přemlouvat. Kde ticho neznamená opuštěnost, ale domov.
Jenže ticho umí být i jiné. Umí být ledové. Napjaté. Mlčení, které nepřišlo jako dar, ale jako trest. Dva lidé mlčí a každý z nich křičí jiným směrem. Neodváží se začít, nechtějí být první, nebo nevědí, jak vůbec začít. A tak raději nic. Někdy proto, že už všechno bylo řečeno. Jindy proto, že se bojí, že to, co zazní, už nejde vzít zpět. A občas prostě proto, že v sobě neseme zranění, která nás učí mlčet raději hned, než se dočkat zklamání.
Když ticho není klid, ale bariéra
Mlčení mezi dvěma lidmi může být největším projevem blízkosti i největší propastí. Rozdíl poznáš jen tehdy, když se zastavíš a všimneš si, co v tom tichu opravdu je. Jestli je to klid, anebo napětí. Láska, nebo výčitka. Důvěra, nebo útěk.
Mlčet se dá i ze zbabělosti. Tvářit se, že je všechno v pořádku, jen abych nemusel říct, že mě něco bolí. Anebo naopak, že bolí druhého. Mlčení se může stát hradbou. Obzvlášť ve vztazích, kde se lidé dlouho učili mlčet, protože jejich slova byla kdysi vysmívána, odmítána, nebo prostě přehlížena. Je to ticho naučené. Ne ticho lásky, ale ticho rezignace.
Když mlčíme, protože slova nestačí
Ale pak jsou chvíle, kdy je mlčení modlitbou. Sedíš vedle někoho, kdo ztratil blízkého. Nebo vedle někoho, kdo nese bolest, pro kterou ještě nenašel slova. A ty taky nevíš, co říct. Nechceš zlehčovat. Nechceš chytračit. A tak jen mlčíš. A právě v tom může být Bůh. V tom tichu, kde místo slov nabízíme svou přítomnost.
Zvláštní, jak moc podobné je to i s Bohem samotným. Někdy totiž máme pocit, že mlčí právě On. Prosíme, hledáme, čekáme a odpovědí je ticho. Ale možná právě tehdy mluví nejvíc. Možná je to ticho pozvánkou k tomu, abychom přestali vyplňovat mezeru slovy a začali konečně naslouchat. Ne tomu, co chceme slyšet, ale tomu, co potřebujeme slyšet v sobě. V tom tichu mezi Bohem a námi se nejednou narodí pravda, kterou jsme dlouho obcházeli.
V tichu se rodí pravda i uzdravení
Mlčení mezi dvěma lidmi je lakmusovým papírkem vztahu. Je-li to ticho naplněné přijetím, není čeho se bát. Ale pokud v něm roste napětí, je možná čas promluvit. Ne křičet. Ne obviňovat. Ale otevřít srdce. Mlčení, které se stane domovem, má své základy v odvaze říkat i nepříjemné věci. A v lásce, která ví, kdy je načase zmlknout.
Nakonec se totiž všechno důležité v životě odehrává v tichu. Děti se rodí do ticha před prvním výkřikem. Lidé umírají do ticha, které nás přiměje zastavit se. A mezi tím vším? Mlčíme u snídaně, když se díváme z okna. Mlčíme v náručí milovaného člověka. Mlčíme před oltářem, když dojdou slova. A právě tehdy je možná Bůh nejblíž.
Protože v tichu se ukazuje pravda. A ta, když se jí nebojíme, má zvláštní dar – uzdravovat.
