Občas mám pocit, že říkám něco úplně jasného. Věc, kterou jsem si sám dlouho nosil v hlavě, převaloval ji, přemýšlel o ní ze všech stran a teď ji konečně vyslovím. Klidně, bez útoku. A přesto ten druhý člověk ztuhne, jeho tvář se promění a já cítím, jak se mezi námi něco posune. V tu chvíli se zarazím a ptám se sám sebe: Co se vlastně stalo? Vždyť jsem přece jen upřímně řekl, jak to vidím. A pak mi dojde, že možná nejde o to, že by nerozuměl. On to jen slyší jinak. Slyší to přes svůj svět.
Každý z nás totiž nosí vlastní život. Vlastní příběhy, zranění, křivdy, ale i malé i velké radosti. Každý z nás slyší a vnímá věci přes jiné filtry, které si s sebou neseme roky. A i když spolu mluvíme o té samé věci, každý z nás to slyší po svém. Není to o tom, že by jeden měl pravdu a druhý ne. Je to o tom, že každý stojíme na jiné straně stejné řeky.
Často máme touhu druhého přesvědčit. Dokázat mu, že náš pohled je ten správný, protože vychází z našich zkušeností, bolesti i prožitků. Jenže právě v té chvíli, kdy se snažíme prosadit, můžeme ztratit to, co je důležitější než samotná pravda — vztah. Schopnost slyšet. Schopnost se vůbec zastavit a vnímat, že svět není jen to, co vidím já.
To neznamená, že neexistuje pravda. Znamená to jen, že ta naše je často spíš soukromý zápis z naší vlastní cesty. Ne zákoník pro ostatní. Ne mapa pro celý svět. Jen náš cestopis.
Víra mě naučila, že Bůh nemluví všem stejně. Ke každému přichází jinak. Někdy v tichu, jindy v bouři, někdy skrze člověka, kterého bych normálně neposlouchal, protože mi leze na nervy. A přesto právě přes něj mi někdy Bůh řekne věci, které bych jinde neslyšel.
A tak si občas připomínám, že pravda není něco, co máme vlastnit, ale něco, co máme sdílet. Ne abych druhého zboural svým názorem, ale abych otevřel prostor, ve kterém může zaznít i to jeho. Protože možná nejde o to, kdo má pravdu větší, ale kdo umí tu svou nabídnout s pokorou.
Nemusím vždycky souhlasit. Nemusím se vzdát svého pohledu. Ale můžu poslouchat. Můžu říct: „Já to vidím takhle. A ty?“ A možná právě v tom prostoru mezi těmi dvěma pohledy se objeví něco, co mě samotného posune. Ne proto, že bych se měl vzdát svého názoru. Ale protože chci být v životě člověkem, který se nebojí slyšet i to, co mu úplně nesedí.
A tak se někdy stane, že narazíš na člověka, který svět vidí zcela jinak než ty. Možná tě to podráždí, možná tě to trochu rozhodí. Ale možná právě tam začne něco důležitého. Ne v hlavě, ale v srdci. Protože nejde o to, „mít pravdu“, ale být pravdivý.
+jZ
P. S.: Série Návod na život je inspirovaná jednoduchými větami Jaroslava Duška. Každá z nich vypadá na první pohled jednoduše, ale když se pod ní začneš dívat, otvírá vrstvy, které někdy mluví o nás víc, než si sami chceme připustit. Příště přijde na řadu věta: Nestýkej se se špatnými lidmi. Jenomže kdo jsou vlastně „ti špatní“? A není někdy horší, když si tak začneme říkat o sobě navzájem?
