Boha nevidíme jako předmět na stole. Možná je to dobře. Víra není mikroskop, kterým si Boha prohlédneme, ale světlo, díky němuž lépe vidíme sebe, druhé i svět.
Člověk chce Boha vidět nejlépe hned, zepředu, s občanským průkazem, potvrzením o bezdlužnosti a ideálně ještě s razítkem, že nejde o podvodnou nabídku duchovních služeb. Jenže možná nejde o to, že Boha nevidíme. Možná jde spíš o to, že bez něj vidíme hůř.
Jeden pán mi kdysi po mši řekl, že by v Boha věřil, kdyby mu ho někdo ukázal. Nechtěl mnoho. Jen něco malého, skromného a přiměřeného. Třeba fotografii, videozáznam, laboratorní protokol, případně úředně ověřenou kopii Boží existence, protože člověk přece nemůže věřit jen tak něčemu, co nemá přílohu ve formátu PDF.
Řekl jsem mu, že mu rozumím. Také bych rád viděl elektřinu, gravitaci nebo vlastní svědomí, zvlášť ve chvíli, kdy se v neděli ráno rozhoduji, jestli půjdu na mši, nebo do lesa na houby. Nic z toho jsem nikdy neviděl, a přece bez elektřiny nerozsvítím, bez gravitace nesedím na židli a bez svědomí bych měl sice možná klidnější život, ale lidé kolem mě by si patrně začali pořizovat helmy.
Člověk má zvláštní dar žádat důkazy hlavně tam, kde mu jejich nedostatek pomáhá zůstat pohodlně sedět. Elektřině věří, protože svítí žárovka. Gravitaci věří, protože hrnek po pádu ze stolu nepokračuje do nebe, nýbrž se podle všech pravidel všedního dne rozbije na kousky, které pak nikdo nechce uklízet. Svědomí uznává alespoň tehdy, když hryže někoho jiného. Jen od Boha chce, aby se ukázal jako exponát v muzeu, osvětlený, popsaný, pojištěný a opatřený cedulkou: Nedotýkat se, věčnost.
Jenže Bůh není věc mezi věcmi. Není největší předmět ve vesmíru, který se nám zatím nepodařilo najít jen proto, že máme slabý dalekohled a vesmír špatně označené regály. Bůh je Stvořitel všeho, co je, a právě proto neleží uvnitř světa jako další položka v inventáři (Gn 1,1; Sk 17,24–28). Kdybychom ho mohli položit na stůl vedle klíčů, mobilu a účtenky z obchodu, nebyl by to Bůh, ale velmi zajímavý náboženský předmět, o který by se nejpozději do týdne začal hádat památkový úřad s teologickou fakultou.
Světlo se nedává do vitríny
Svatý Pavel napsal, že teď vidíme jen jako v zrcadle, nejasně (1 Kor 13,12). To není ponižování lidského rozumu, ale docela přesný popis jeho provozního stavu. Rozum je veliký dar. Jenže i veliký dar se dá používat malicherně. Člověk umí spočítat dráhu družice, ale zároveň dokáže být tři dny uražený kvůli větě, kterou si navíc špatně zapamatoval.
Křesťanství neříká, že Bůh je neviditelný proto, aby si s námi hrál na schovávanou. Říká, že Bůh přesahuje naše smysly, protože není předmětem, který se dá změřit, zabalit, prodat nebo dát do akce dva plus jeden zdarma. Zároveň však křesťanská víra tvrdí něco neuvěřitelně odvážného: neviditelný Bůh se stal viditelným v Kristu, který je obrazem neviditelného Boha, a kdo vidí Syna, vidí Otce (Kol 1,15; Jan 14,9). To je srdce evangelia, jen je třeba dodat, že Bůh se nestal viditelným jako triumfální nebeský generální ředitel, nýbrž jako dítě v jeslích, muž u stolu s hříšníky a Ukřižovaný, kterému se posmívali lidé přesvědčení, že mají Boha přečteného jako jízdní řád (Lk 2,7; Mk 2,15–17; Mk 15,29–32).
Ani v Kristu se však Bůh nestal věcí k vlastnění. To je pro nás trochu nepohodlné, protože člověk by rád vlastnil i tajemství, nejlépe s návodem k použití a reklamační lhůtou. Bůh se v Kristu přiblížil, ale nezmenšil se na naši míru. Ukázal svou tvář, ale nepřestal být Bohem. Právě to bývá problém pro moderního člověka, který tajemství často považuje za chybu systému. Když něčemu nerozumíme, máme pocit, že to musí být buď špatně vysvětlené, nebo zastaralé, nebo náboženské.
Víra ale není mikroskop, do kterého strčíme Boha a konečně si ho pořádně prohlédneme. Víra je spíš světlo. Nikdo se nedívá na světlo proto, aby ho vlastnil. Dívá se díky němu. Když se rozsvítí, nezmění se nejprve počet věcí v místnosti, ale jejich podoba. Najednou vidíme stůl, o který jsme se předtím bouchali do kolene, židli, na kterou jsme si netroufali sednout, a člověka vedle sebe, kterého jsme omylem považovali za překážku, přestože byl možná celou dobu prosbou o pomoc.
Právě v tom je víra velmi praktická, i když se tváří vznešeně. Neodpoví za nás na všechny otázky, nezaplatí složenky, neopraví kapající kohoutek a nezaručí, že se doma nikdo nebude tvářit uraženě kvůli tónu hlasu. Začne však měnit způsob, jakým se na ty složenky, kohoutek i uražený obličej díváme. A to někdy rozhoduje víc než tisíc krásných teorií, které člověk umí vysvětlit, ale neumí podle nich přežít úterý odpoledne.
Zahradník a neviditelný vítr
Vypráví se o starém zahradníkovi, který celý život pěstoval růže. Nebyl to žádný učenec, ale znal půdu, vodu, světlo a lidskou netrpělivost. Ta poslední je v zahradě obzvlášť nebezpečná, protože člověk má sklon tahat za rostlinu, aby rostla rychleji, a pak se diví, že mu zůstane v ruce.
Jednoho dne k němu přišel návštěvník a řekl, že nevěří ve vítr. Zahradník se na něj podíval klidně, jak se dívají lidé, kteří už slyšeli dost názorů na to, aby kvůli každému svolávali synodu. Návštěvník vysvětloval, že vítr nikdy neviděl, a proto chce, aby mu ho zahradník ukázal. Nejlépe hned. Kdyby šel vítr položit na lavici, bylo by to úplně ideální.
Zahradník ukázal na stromy, které se skláněly jedním směrem, na růže, jejichž vůně se nesla zahradou, na pampelišková semínka odlétající za plot a na prádlo sousedky, které právě dokazovalo, že i prostěradlo může mít dramatické vlohy. Potom řekl, že vítr také nikdy neviděl, ale bez něj by nerozuměl tomu, co se v zahradě děje.
Teď je třeba být opatrný, protože každé přirovnání k Bohu dříve či později začne kulhat. Bůh není vítr. Není síla přírody. Není neurčitá energie vesmíru, jak se říká v regálech s vonnými tyčinkami, kde se za cenu menšího elektrospotřebiče prodává pocit, že člověk konečně našel harmonii. Ten příběh přesto něco vystihuje. Některé skutečnosti nepoznáváme tak, že je chytíme do ruky. Poznáváme je podle toho, co způsobují, co dávají do pohybu a jak proměňují naše vidění.
Bůh není záplata na díry ve vědeckém poznání. To je důležité říct, protože víra, která by žila jen z toho, co ještě nevíme, by se musela třást před každou učebnicí fyziky. Křesťanský Bůh není poslední nevyplněné políčko v křížovce světa. Je důvodem, proč vůbec nějaký svět je, proč v něm hledáme smysl a proč nás tak hluboce znepokojuje, když se s člověkem zachází jako s věcí.
Když si věřící pletou Boha se zrcadlem
Nejvtipnější a zároveň nejtrapnější na tom celém je, že my věřící děláme velmi podobnou chybu, jen z druhé strany. Nevěřící někdy odmítne Boha, protože ho nevidí. Věřící si ho někdy vyrobí tak viditelného, až už to není Bůh, ale jeho vlastní portrét v náboženském rámu. A protože je rám zlatý, tváříme se, že je všechno v pořádku.
Nasadíme Bohu svoje názory, svoje strachy, svoje oblíbené nepřátele, svoje zvyky a někdy i svůj vkus, což bývá teologicky nejriskantnější, protože náboženský kýč má pozoruhodnou schopnost přežít všechno včetně dobrého vkusu. Potom se modlíme, ale vlastně jen posloucháme ozvěnu vlastního hlasu. Říkáme, že hledáme Boží vůli, ale v hloubi duše doufáme, že Bůh konečně pochopí tu naši a přestane nám do ní mluvit.
Tohle není problém ateistů. To je problém nábožných lidí. Člověk může mluvit o Bohu tak často, až ho přestane poslouchat. Může mít plná ústa pravdy a přitom prázdné oči pro člověka, který sedí vedle něj. Může hájit víru tak nevlídně, až se z víry stane klacek. A může být tak přesvědčený, že vidí, až zakopne o vlastní pýchu a ještě ji považuje za past nastraženou nepřáteli církve.
Křesťanská tradice je v tomhle mnohem střízlivější než naše náboženská představivost po třetí kávě. Učí, že Boha můžeme poznávat ze stvořeného světa a z jeho účinků, protože stvoření nese stopu svého Stvořitele (Řím 1,20). Zároveň ale ví, že Boha v tomto životě nevidíme přímo v jeho podstatě. To patří až k plnosti, kterou Písmo popisuje slovy, že jednou budeme vidět tváří v tvář a budeme ho vidět tak, jak je (1 Kor 13,12; 1 Jan 3,2).
Zatím vidíme stopy, odlesky, světlo dopadající na věci, proměněná srdce, rány, které se uzdravují, a lidi, kteří by podle všech běžných předpokladů měli zahořknout, ale nezahořkli. To je mimochodem dost. Jen člověk je tvor tak rozmazlený, že když nedostane všechno, prohlásí, že nedostal nic, a ještě k tomu vyžaduje omluvu.
Obrácení zraku
Nejde tedy o to čekat, až se Bůh ukáže jako důkaz na tabuli. Kdo chce Boha jen jako důkaz, může ho minout právě ve chvíli, kdy se kolem něj děje něco podstatného. Třeba když někdo odpustí tam, kde by měl plné právo trestat, když někdo zůstane věrný, přestože by bylo pohodlnější odejít, nebo když se člověk skloní k cizí bolesti, i když z toho nebude mít žádný zisk kromě toho zvláštního pokoje, který se nedá vyúčtovat.
Věřící člověk nevidí nutně víc věcí. Vidí stejné věci jinak. Vidí ve slabém člověku obraz, ne případ, protože člověk je stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,27). Vidí v nemocném člověku bratra nebo sestru, ne provozní problém. Vidí ve stáří důstojnost, ne jen komplikaci pro systém. Vidí v dítěti dar, ne projekt s omezenou zárukou. Vidí v odpuštění sílu, ne slabost, protože evangelium měří velikost člověka jinak než svět, který má rád vítěze, tabulky a dobře mířenou odvetu (Mt 18,21–22).
Jinak vidí i sebe. To bývá nejtěžší, protože člověk se na sebe dívá buď příliš shovívavě, nebo příliš krutě, podle nálady, tlaku, počasí a poslední poznámky od někoho blízkého. Bez Boha se člověk snadno stane buď pánem světa, nebo omylem vesmíru. S Bohem smí být něčím pravdivějším: milovaným tvorem, který není středem všeho, ale není ani zbytečný.
Takže až se mě příště někdo zeptá, jestli jsem Boha viděl, odpovím mu poctivě, že neviděl. Neviděl jsem Boha jako vidím stůl, strom nebo člověka, který v supermarketu blokuje celou uličku vozíkem a tváří se, že prožívá hluboké mystické spojení s jogurty. Neviděl jsem Boha jako předmět, který bych mohl vyfotit, uložit do telefonu a použít jako trumf v diskusi, kde stejně nikdo nikoho neposlouchá.
Díky němu však vidím jinak manželku, než kdyby byla jen šťastná chemická náhoda. Vidím jinak děti, než kdyby byly jen biologickým pokračováním mé vlastní důležitosti. Vidím jinak člověka, který mě štve, protože začínám tušit, že i on má bolest, kterou neumí říct jinak než nepříjemností. Vidím jinak vlastní hřích, protože už není posledním slovem o mém životě. A vidím jinak smrt, protože křesťanství netvrdí, že smrt je drobnost, ale že ani ona nemá poslední slovo (1 Kor 15,26; 15,54–57).
Boha tedy nevidíme tak, jak bychom si často přáli. Nevidíme ho jako předmět, důkaz, exponát ani poslední trumf do hádky. Podstatné však možná není, zda se můžeme dívat na něj tak, jak se díváme na věci kolem sebe, ale zda s ním vidíme lépe. Jestli ano, pak to není málo, protože právě tady začíná obrácení zraku, a to je zázrak, který se sice špatně fotografuje, ale dobře pozná podle toho, že člověk konečně přestane vidět jen sám sebe.
