Na dveřích kostela se jednoho pondělního rána objevil nový nápis: Centrum pastorační revitalizace a inkluzivní evangelizační komunikace. Otec Bartoloměj před ním stál s uspokojením člověka, který právě zachránil církev pomocí šesti odborných slov a ani jednoho slovesa.
Kostelník Josef si nápis přečetl jednou, potom podruhé a nakonec potřetí, protože doufal, že při opakovaném čtení začne dávat větší smysl. Když se nic podobného nestalo, zeptal se, komu přesně je centrum určeno, a po knězově odpovědi, že přece všem, spokojeně přikývl.
„To je dobře, otče, protože já jsem tu čtyřicet let a nevím, co polovina těch slov znamená,“ poznamenal. Otec Bartoloměj se neurazil, alespoň ne viditelně, protože absolvoval několik kurzů komunikace a naučil se své podráždění vyjadřovat pastoračně přijatelným mlčením.
Celý týden potom čekal, kolik lidí nový nápis přiláká, jenže v pondělí přišel pouze pošťák se složenkou, ve středu zabloudil dovnitř rozvozce pizzy a v pátek se před dveřmi zastavila starší paní. Ceduli si dlouze prohlédla, pokřižovala se a pro jistotu pokračovala dál.
V sobotu ráno odborný nápis zmizel a místo něj visel na dveřích kus kartonu s kostelníkovým kostrbatým sdělením: Jste unavení? Pojďte si na chvíli sednout. Otec Bartoloměj chtěl vědět, kdo Josefovi dovolil odstranit výsledek několikaměsíční pastorační přípravy, ale kostelník pouze pokrčil rameny.
„Když mají být dveře otevřené všem, bylo by dobré napsat na ně něco, čemu rozumí alespoň někteří,“ vysvětlil. Kněz se nadechl k odborné odpovědi, ale nakonec si ji nechal pro sebe, protože by pravděpodobně potřebovala další ceduli.
Ještě toho dne přišla dovnitř mladá žena s dítětem, které celou noc nespalo, a podle jejího výrazu se dalo soudit, že ona také ne. Za ní vstoupil vdovec, který se od smrti své ženy na Boha zlobil, ale zjistil, že naštvaný může být stejně dobře i v kostele, a nakonec dorazil chlapec s vybitým telefonem, batohem a domácí hádkou, která byla delší než jeho ochota vrátit se domů.
Otec Bartoloměj chtěl zahájit spontánní pastorační setkání, během něhož by citlivě diagnostikoval duchovní potřeby všech přítomných. Josef mu však podal termosku s čajem a doporučil mu, aby jim nejprve nalil, protože všichni tři si toho toho dne vyslechli už dost.
Kněz tedy rozdal čaj, mladé ženě na chvíli podržel dítě, vdovce nechal mlčet a chlapci našel nabíječku. Nikdo se veřejně neobrátil, nikdo neprojevil zájem o nový evangelizační program a nebylo možné vykázat jediný měřitelný pastorační výsledek, přesto všichni odcházeli o něco lehčí, než přišli.
Druhý den měl otec Bartoloměj připravených šest stran kázání o Cyrilu a Metodějovi, inkulturaci, misijní strategii a významu liturgického jazyka. Když však v posledních lavicích uviděl mladou matku, vdovce i chlapce s batohem, papíry odložil.
Řekl, že Cyril a Metoděj pochopili něco, na co církev občas zapomíná, protože nestačí lidem sdělit pravdu, pokud ji podáme tak, že nepoznají, že patří také jim. Potom dodal, že Bůh má každého člověka rád, a pokud tomu někdo nedokáže věřit, musí mu to církev nejprve dát pocítit.
Následně se posadil, takže jedna farnice překvapeně zašeptala, zda už je kázání skutečně u konce. Josef jí odpověděl, že právě byli svědky prvního bezpečně doloženého zázraku nové evangelizace.
Otec Bartoloměj své vzdělání nezahodil, jen se postupně naučil překládat teologické výrazy do běžných slov, pastorační programy do konkrétní pomoci a dlouhé věty o Boží lásce do hrnku čaje podaného ve správnou chvíli. Evangelium lze přeložit do stovek jazyků, ale lidé mu nejlépe rozumějí tehdy, když naše slova a naše činy znamenají totéž.
