„Karma říká: co dáváš, to dostaneš. Evangelium říká: co dostaneš, to proměň v lásku. Kdo si plete Boha s karmou, ten věří v účetní systém, ne v milosrdného Otce.“
Někdy se zdá, že Bůh odešel na dovolenou a jeho místo převzala karma. Lidé uklidněně tvrdí, že vesmír všechno srovná, a přidávají moudrá hesla o energiích, které se vracejí. Když někoho postihne neštěstí, ozve se věta: „To má za to.“ A když se jinému daří, slyšíme: „Zasloužil si to.“ Všechno prý má svůj řád, všechno se jednou vyrovná. Jenže Bůh není vesmírný účetní, který vydává faktury podle stavu svědomí. Víra není pojištění proti špatným činům, ale vztah, který stojí na důvěře, nikoli na rovnicích.
Karma působí jako elegantní systém. Všechno je přehledné, bez emocí, s matematickou přesností. Uděláš dobro – přijde dobro. Uděláš zlo – přijde zlo. Jenže Bůh není ani Ind, ani algoritmus. Je Otec. A otec své dítě nemiluje proto, že „si to zasloužilo“. Miluje ho i tehdy, když má pětku z chování, rozbitou lampu a máslo na hlavě. Křesťanství není obchodní smlouva mezi nebem a člověkem, ale důvěrný vztah, v němž se víc dává než počítá.
Bůh není účetní, i když by se to někdy hodilo
Přiznejme si, že by bylo pohodlné mít Boha, který vše sleduje s kalkulačkou v ruce. Ráno pět modliteb – plus pět bodů. Zapomněl jsi na neděli – mínus tři. Menší lež – drobný poplatek. Všechno by se krásně srovnalo, žádné překvapení u posledního soudu. Jenže Bůh takto nefunguje. Kdyby ano, nikdo z nás by neprošel kontrolou.
Bůh místo auditu nabízí milosrdenství. Ne proto, že by přehlížel vinu, ale proto, že vidí víc než vinu. Vidí srdce. Karma by řekla: „Dostaneš, co sis zasloužil.“ Bůh říká: „Dostaneš šanci, kterou sis nezasloužil.“ To je největší provokace víry. Spravedlivý svět by byl krásný – dokud bychom v něm nežili my. Jenže Bůh ví, že člověk se nerodí proto, aby byl dokonalý, ale aby dozrál. A k dozrání vede milost, nikoli odplata.
Křesťanství nestaví na logice příčiny a následku, ale na logice lásky. A ta je nepochopitelná. Láska totiž nikdy nepočítá. Miluje i toho, kdo si to nezaslouží. Odpouští, i když by mohla soudit. A dává, i když ví, že nic nedostane zpět. To je pro karmu noční můra.
Kříž jako sabotáž karmy
Ježíš byl a zůstává největším narušitelem karmického systému. Místo aby rozděloval lidi na dobré a zlé, zve k jednomu stolu celníky, prostitutky i farizeje. Místo aby odměňoval zásluhy, dává milost. A místo aby se nechal ctít, nechá se ukřižovat. Karma by ho za to okamžitě vyhodila z vesmíru.
Z pohledu karmy je kříž naprostý nesmysl. Není fér, že trpí ten, kdo nezhřešil. Ale právě tam se ukazuje, že Boží logika není logika odplaty, nýbrž lásky. Když člověk zraní druhého, Bůh netleská karmickému vyrovnání. Bůh trpí s oběma. Když jeden odpouští, láme se řetěz zla, který karma nikdy nepřeruší. Milost ruší staré rovnice. Ne proto, že by byla slepá, ale protože vidí dál než zákon.
Křesťanství je skandální právě tím, že v něm vítězí ten, kdo prohrál. Všichni proroci světa učí, že dostaneš, co dáváš. Jen Kristus říká: „Dostal jsi víc, než dáváš.“ To není útěk od spravedlnosti, to je její naplnění láskou.
Když chceš karmu místo Boha
Mnoho lidí dnes touží po duchovnu bez závazků. Karma je ideální. Nikdo tě nekontroluje, všechno se nějak vyrovná a když se ti nedaří, můžeš říct, že vesmír má špatnou náladu. Jenže to není víra, to je pohodlí. Bůh po tobě nechce ideální karmu, ale srdce, které se nebojí přiznat omyl.
Karma ti nedá druhou šanci. Bůh ano. A právě v tom spočívá naděje víry. Karma tě sleduje, Bůh tě hledá. Karma tě nutí platit, Bůh tě zve ke stolu zdarma. Karma se stará o bilanci, Bůh o tvou duši. A zatímco karma končí tam, kde přestaneš být dokonalý, Bůh právě tam začíná.
Křesťanství není náboženství spravedlivých, ale domov pro ty, kteří to zkazili a přesto se vracejí. Kdo pochopí kříž, pochopí, že Bůh není neviditelný účetní, ale Otec, který místo faktury posílá objetí. A právě to je rozdíl mezi karmou a vírou. Karma říká: „Zaplať, co dlužíš.“ Bůh říká: „Důvěřuj mi a začni znovu.“
