Otázka týdne
Křesťanství učí, že Bůh je přítomen ve světě a miluje každého člověka. Jenže co člověk, který v něj nevěří, nikdy se nemodlí a náboženství považuje za lidský výmysl? Může v něm Bůh přebývat, aniž by o tom věděl? A nabízí se ještě provokativnější otázka: může být ateista Bohu blíž než člověk, který každou neděli chodí do kostela?
Odpověď
Bůh nepřestává milovat člověka jen proto, že člověk nevěří v Boha. Bible říká, že každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26–27). Apoštol Pavel dokonce připomíná, že v Bohu „žijeme, pohybujeme se, jsme“ (Sk 17,28). Bůh tedy není přítomen pouze v kostelech a v životech věřících. Jako Stvořitel udržuje v existenci celý svět, včetně těch, kteří jeho existenci popírají (KKC 300–301).
Katolická teologie však rozlišuje mezi touto obecnou Boží přítomností a zvláštním přebýváním Boha v člověku skrze posvěcující milost. Do tohoto důvěrného společenství nás uvádí především křest (KKC 1265–1266). Nelze proto tvrdit, že Bůh přebývá ve všech lidech stejným způsobem.
Znamená to, že nevěřící člověk nemůže zakoušet Boží milost? Rozhodně ne. Druhý vatikánský koncil připomíná, že Duch svatý nabízí všem lidem možnost účasti na Kristově spáse způsobem, který zná Bůh (Gaudium et spes, 22). Katechismus také učí, že člověk, který bez vlastní viny nezná Krista, ale upřímně hledá pravdu a jedná podle správně poznaného svědomí, může dosáhnout spásy (KKC 847–848).
Představme si dva sousedy. Jeden pravidelně chodí do kostela, ale o lidi kolem sebe se příliš nezajímá. Druhý je přesvědčený ateista, přesto nezištně pomáhá nemocným a potřebným. Který z nich je Bohu blíž?
To nemůžeme rozhodnout, protože nevidíme do lidského srdce. Ježíš však připomíná, že láska prokázaná potřebnému člověku je zároveň láskou prokázanou jemu (Mt 25,40). Samotná víra vyznávaná ústy tedy ještě nezaručuje svatost, stejně jako nevíra automaticky neznamená nepřítomnost Boží milosti.
Proč potom vůbec věřit? Protože víra není jen prostředkem, jak se jednou dostat do nebe. Je především možností poznat Boha a vědomě s ním žít. Je to podobné jako s člověkem, kterému někdo celý život anonymně pomáhá. Pomoc je skutečná, i když nezná jejího původce. Jakmile však zjistí, kdo za ní stojí, může s ním navázat osobní vztah.
Křesťanství tedy netvrdí, že každý nevěřící je automaticky spasen nebo že víra a svátosti nejsou důležité. Připomíná však, že Boží milost není omezena hranicemi našeho poznání a že o konečném vztahu člověka k Bohu nerozhodujeme my.
Možná bychom si proto měli položit ještě jednu otázku. Když se nevěřící člověk setká s námi křesťany, pozná v našem jednání alespoň něco z Boží lásky? Protože smutnější než ateista, který v sobě Boha nepoznává, je věřící člověk, v jehož životě Boha nepoznává nikdo jiný.
