„Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.“ (Mt 18,22)
Některé věci umíme odpustit rychle, jiné se vracejí při jediném jménu, vzpomínce nebo větě, kterou jsme nečekali. Ježíš nepředstírá, že zranění zmizí na povel, ale připomíná, že odpuštění není matematika, ve které si vedeme počet povolených pokusů.
Někdy totiž neodpouštíme pokaždé novou křivdu, ale znovu se rozhodujeme, co uděláme s tou starou. Můžeme ji dál nosit s sebou, přehrávat si ji v hlavě a nechávat ji vstupovat do dalších dnů, nebo jí pomalu přestávat dávat tolik prostoru. Neznamená to tvrdit, že se nic nestalo, ale nedovolit minulosti, aby nám znovu a znovu určovala přítomnost.
Možná tento týden nemusíme vyřešit všechno. Stačí si všimnout jedné vzpomínky, ke které se stále vracíme, a zkusit ji tentokrát nepřikrmovat dalším vnitřním rozhovorem. Odpuštění někdy nezačíná tím, že zapomeneme, ale tím, že už nechceme staré bolesti darovat další kus svého času.
❤️ Zrnko pro tento týden:
Které staré křivdě bych tento týden mohl přestat dávat tolik místa ve své přítomnosti?
