V jednom starém domě na kraji města bydlela malá Anička se svým dědečkem. Dům měl těžké dřevěné dveře, které vrzaly tak hlasitě, že sousedé poznali, kdy někdo odchází, kdy přichází a kdy si dědeček jen vzpomněl, že zapomněl brýle.
Jednoho večera přišla bouřka. Vítr cloumal okenicemi, déšť bubnoval do střechy a starý dům si povzdychoval ve všech trámech. Anička se bála. „Dědečku,“ zašeptala, „zamkni dveře.“ Dědeček vstal, došel ke dveřím a otočil klíčem. „Ještě jednou,“ prosila Anička. Dědeček se usmál a zkusil klíč v zámku. „Už je zamčeno,“ řekl tiše. „Dveře drží.“
„A teď jsme v bezpečí?“ zeptala se. „Před deštěm ano,“ řekl dědeček. „Ale před strachem se dveře zamykají špatně.“ Anička tomu moc nerozuměla, ale přitulila se k němu a poslouchala bouřku.
Po chvíli někdo zaklepal. Anička ztuhla. „Nesmíme otevřít,“ řekla rychle. „Venku je tma.“ Dědeček vzal lucernu a šel ke dveřím. „Dědečku!“ vykřikla Anička. „Co když je tam něco zlého?“ „To zjistíme jen tehdy, když se podíváme,“ odpověděl tiše.
Pootevřel dveře. Na prahu stál promoklý chlapec. Byl asi stejně starý jako Anička, držel v náručí malého psa a klepal se zimou. „Ztratil jsem se,“ řekl. „A pejsek se bojí hromů.“ Anička se podívala na dědečka. Dědeček se podíval na Aničku. A pak Anička řekla: „Tak pojďte dovnitř.“
Chlapec vešel, pes se oklepal tak důkladně, že pokropil koberec, dědečkovy papuče i jednu velmi důstojnou rodinnou fotografii. Anička se poprvé toho večera zasmála. Dědeček přinesl ručník, čaj a kousek chleba s máslem. Chlapec držel hrnek oběma rukama a pomalu se přestával třást. Pes usnul u kamen a občas ze spaní štěkl na nějaký menší, už poražený hrom.
Bouřka venku ještě trvala, ale v domě bylo najednou jinak. Anička si toho všimla. „Dědečku,“ řekla potichu, „já už se tolik nebojím.“ „To bude tím,“ odpověděl dědeček, „že strach má rád zavřené dveře. Když se otevřou láskou, začne mu být těsno.“
Ráno bylo po bouřce. Chlapec našel cestu domů, pes se tvářil, že v noci zachránil celý svět, a Anička stála u dveří s klíčem v ruce. „Dědečku,“ zeptala se, „k čemu je vlastně klíč?“ Dědeček se zamyslel. „Klíč je dobrá věc,“ řekl. „Umí zamknout dům, když je potřeba. Ale nesmí zamknout srdce.“
Anička si klíč položila do dlaně. „A co odemyká srdce?“ Dědeček ukázal na stůl, kde zůstaly tři hrnky od čaje, mokrý ručník a psí chlup na krajíci chleba. „Možná tohle,“ řekl. „Když je u stolu najednou o jeden hrnek víc.“
Od té doby Anička věděla, že ne všechny dveře se otevírají rukou. Některé se otevírají pokojem. A někdy, když člověk pustí dovnitř někoho promoklého, zjistí, že mu Bůh poslal světlo v mokrých botách.
Strach nám říká: „Zamkni.“ Láska se ptá: „Kdo tam stojí?“ A Duch Svatý často začíná právě tam, kde se dveře pootevřou.
