Na první pohled se zdá, že Církev a mafie nemají nic společného. Jenže když se podíváš blíž – hierarchie, loajalita, tradice… A přesto je mezi nimi propast, která může zachránit i tebe.
Když tě Církev znechucuje, protože vypadá jako tajný spolek
Nejsi první, komu to celé připadá podezřelé. Černé obleky, struktura jak z tajného bratrstva, vzájemné krytí, ticho o věcech, o kterých by se mělo křičet. Přidej k tomu loajalitu ke „klubu“, která často vypadá silnější než loajalita k pravdě, a máš zaděláno na konspirační večírek. Někdo se ptá: co je Církev? A jiný odpovídá: dobře organizovaná skupina mužů ve zlatě, která ví, jak se postarat o své. A jsi doma. Mafie jak vyšitá.
A buďme fér – Církev si za to často může sama. Když místo transparentnosti nabídne mlčení. Když omluvy přijdou až po letech a jen pod tlakem veřejnosti. Když některé kauzy zametá pod koberec jako otravné smetí víc než jako důvod k pokání. Jo, to zní víc jako film o Corleonových než o Kristu. A i já s tím občas bojuju.
Ale víš co? Tahle podoba není evangelium. To je právě ta parodie, která vznikne, když z Božího díla uděláš lidskou pevnost. Když se duchovní prostor uzavře do mocenské bubliny. Mafie s křížem. A právě proto je dobré nenechat se zblbnout kulisami a zkusit nakouknout, co je za nimi.
Rozdíl mezi „omertou“ a milostí
Mafie tě vezme mezi své, když jsi loajální. Když držíš hubu, když podáš prst a oni vezmou celou ruku. Když zradíš, jsi mrtvý. Církev? Ta tě volá i když jsi zradil, i když jsi rozbitej, i když jsi utekl. Bůh není boss. A Ježíš není kmotr.
Jasně, někdy si říkáš: „Ale takhle by měl fungovat klub svatých?“ A odpověď je jednoduchá: Církev není klub svatých, ale nemocnice pro hříšníky. A někdy to vypadá jako špitál po bombardování. Ale pořád je to místo, kde se můžeš setkat s milostí. Ne s výkupným, ne s donucením. Ale s tím, co tě nezlomí, i když jsi už sám sebe dávno odepsal.
Ano, udělali jsme chyby. Obrovské chyby. A některé tak bolavé, že i ti nejlepší z nás mlčí, protože neví, co říct. Církev se omlouvala – a ještě se má za co omlouvat. Ale taky pomáhá. Tichounce, v zákulisí, v domovech pro matky, v hospicech, ve zpovědnicích i v těch koutech, kam nikdy nevkročí novinář. Není dokonalá – ale není ani mrtvá.
Proč pořád věřím, i když vidím tu špínu
Protože znám ten rozdíl mezi Bohem a církevními omyly. Věřím v to, že je možné být součástí něčeho, co není lidsky dokonalé, a přesto to přináší božskou naději. Věřím, že i když média plní skandály, někde na pozadí se pořád denně dějí malé, neviditelné zázraky. A že kdybychom měřili skutečné dobro, museli bychom obrátit pozornost jinam než jen k titulkům.
Věřím v Církev, i když není dokonalá. Protože jsem v ní poznal Krista. Ne vždycky skrze kazatelnu nebo církevní úřad. Ale často skrze paní, co zametá kostel. Nebo skrze kněze, který po večerech obchází staré lidi. Nebo skrze jáhna, který mluví s bezdomovcem déle než s politikem.
A víš co je na tom všem největší paradox? Mafie tě donutí, aby ses přidal. Bůh tě zve, i když ho pošleš do háje. Církev, když je opravdu Církví, tě neobklíčí, ale obejme. A víš co? Možná právě tebe čeká na jejím prahu víc svobody, než sis kdy troufl představit.
