Otázka týdne
Tohle je otázka, která umí člověku zamotat hlavu rychleji než návod na daňové přiznání nebo rodinná debata o politice po druhém zákusku. Protože ruku na srdce, představa Boha, který je nekonečně dobrý a milující, se na první pohled moc nekamarádí s představou pekla. Mnoho lidí si proto řekne něco docela logického: „Tak si vyberme. Buď je Bůh láska, nebo existuje peklo. Obojí dohromady přece nedává smysl.“
A není divu. Když se řekne peklo, leckomu naskočí obrazy ze středověkých maleb, kde se smaží hříšníci, pobíhají čerti a všechno vypadá jako velmi špatně zvládnutá dovolená bez možnosti návratu. Jiným se vybaví trauma z dětství, kdy jim někdo vysvětloval, že stačí pár špatných kroků a člověk skončí v kosmickém vězení s velmi nepříjemnou teplotou. Jenže co když jsme si peklo během staletí představili trochu jinak, než jak o něm přemýšlí samotné křesťanství?
Odpověď
Začněme jednou důležitou věcí: křesťanství neučí, že Bůh sedí někde na nebeském trůnu a těší se, koho dnes pošle do zatracení. Upřímně, takový Bůh by připomínal spíš uraženého vládce než Otce, o kterém mluví Ježíš. Evangelium naopak ukazuje Boha překvapivě trpělivého, někdy až nepochopitelně trpělivého. Ježíš vypráví o otci, který čeká na syna, i když mu ten syn zničil důvěru i majetek (Lk 15,11–32), mluví o pastýři, který nechá devadesát devět ovcí a jde hledat jednu jedinou ztracenou (Lk 15,4–7), a dokonce odpouští člověku, který celý život rozhodně nevyhrával soutěž o svatost, ale v posledních chvílích života se obrátí (Lk 23,43). To opravdu nevypadá jako Bůh, který hledá příležitost někoho vyřadit.
Jenže právě tady přichází část, která už tak pohodlná není. Křesťanství totiž zároveň tvrdí něco dost zásadního: láska bez svobody není láska. Představ si vztah, ve kterém by druhý člověk nemohl odejít, nesouhlasit nebo říct ne. Na první pohled by to možná vypadalo stabilně, ale ve skutečnosti by to nebyl vztah. Byla by to klec s hezkou výmalbou.
A právě tady se objevuje myšlenka pekla. Co když není nejdůležitější otázkou „Jak může dobrý Bůh někoho poslat do pekla?“, ale spíš „Jak by mohl dobrý Bůh člověka donutit k lásce proti jeho vůli?“ Protože kdyby Bůh nakonec všechny přetlačil, přepsal jejich rozhodnutí a prostě řekl: „Tak dost, budete mě milovat a hotovo,“ nebyla by to láska. Byla by to moc.
Křesťanská tradice proto často chápe peklo ne jako Boží pomstu, ale jako možnost definitivního odmítnutí Boha. Ne ve stylu filmových scén s plameny a démony, ale jako stav, kdy člověk řekne: „Nechci tě. Chci život bez tebe.“ A možná nejděsivější na tom není oheň, ale právě samota. Uzavřenost. Stav, kdy už člověk nechce milovat ani být milován.
Známý spisovatel a myslitel C. S. Lewis to kdysi shrnul dost drsně, ale výstižně, když napsal, že „dveře pekla jsou zamčené zevnitř.“ Tím samozřejmě neříká, že člověk jedním špatným rozhodnutím všechno definitivně zničí nebo že život je jednoduchá rovnice dobra a zla. Každý člověk nese zranění, strachy, bolesti i okolnosti, které ostatní nevidí. Právě proto církev nikdy neurčuje konkrétního člověka jako jistě zatraceného. Nikdo z nás nevidí poslední okamžiky lidského srdce.
A možná právě tady se celé téma obrací trochu naruby. Často se ptáme: „Jak může milující Bůh dopustit peklo?“ Jenže možná stejně poctivá otázka zní: „Jak moc musí Bůh člověka respektovat, když mu nechá i možnost odmítnout ho?“
To totiž není známka krutosti. To je možná až nebezpečně velká důvěra ve svobodu člověka.
A tak se možná nakonec neptáme ani tak na peklo, jako spíš na lásku. Protože láska, která nejde odmítnout, už není láska. Je to jen poslušnost převlečená za vztah.
Možná tedy největší otázka nezní, proč existuje peklo. Možná zní, proč Bůh člověku tak moc věří, že mu nechá i možnost říct ne?
