Otázka týdne
Tohle je otázka, kterou by člověk nejraději položil Bohu rovnou mezi dveřmi, pokud by tedy věděl, na které dveře zaklepat. Proč to celé dělá tak složitě? Proč nechává lidi hádat se o víru, nevěru, Bibli, církev, zázraky, dogmata, svaté obrázky a nedělní vstávání, když by stačilo jedno jasné Boží vystoupení? Jeden nebeský přenos v hlavním vysílacím čase. Bůh by se ukázal, ateisté by odložili kávu, věřící by přestali vypadat nejistě, teologové by možná konečně měli volné odpoledne a bylo by hotovo. Nebo ne?
Odpověď
Křesťanství na tuhle otázku odpovídá dost troufale: Bůh se už ukázal. V Ježíši Kristu.
Jenže právě tady začíná problém. Bůh se neukázal tak, jak bychom si to nejspíš objednali. Nepřišel jako nebeský generál s hromobitím, neudělal z oblohy promítací plátno a neposlal lidstvu doporučený dopis s razítkem „Odesílatel: Všemohoucí“. Přišel jako dítě. Jako člověk. Jako někdo, kdo měl hlad, únavu, přátele, nepřátele, slzy a ruce, které se daly probít hřeby.
A to je pro nás těžké. My bychom chtěli Boha, který nás přesvědčí silou. Bůh však přichází jako někdo, kdo nás zve. To je obrovský rozdíl. Síla člověka srazí na kolena. Pozvání ho nechá rozhodnout se. A Bůh zřejmě nestojí o publikum vyděšených diváků, ale o člověka, který odpoví svobodně.
Kdyby se Bůh ukázal jen jako nezpochybnitelná moc, možná bychom přestali pochybovat. Jenže pochybnost není jediný lidský problém. Člověk může vědět, a přesto nemilovat. Může uznat, a přesto zůstat tvrdý. Může mít důkaz, a přesto si nechat srdce zavřené na tři západy, jako obecní sklad po inventuře.
Ježíš není Boží trik na ukončení diskuse. Ježíš je Boží tvář. A tvář se nedokazuje jako rovnice. Tvář se potkává. Člověk se na ni dívá, někdy uhýbá pohledem, někdy se jí bojí, někdy ji pozná až po letech, kdy mu život trochu pocuchá účes i sebevědomí.
Možná se Bůh neukazuje „víc“ proto, že se už ukázal nejvíc, jak mohl: ne jako nátlak shora, ale jako blízkost zevnitř. Ne jako blesk, který člověka oslepí, ale jako světlo, ve kterém člověk konečně uvidí i sám sebe.
A možná by nebylo hotovo ani tehdy, kdyby se nebe otevřelo nad každým náměstím. Protože problém člověka není jen v tom, že má málo informací o Bohu. Problém člověka je často v tom, že se bojí Boha, který by mu mohl změnit život.
Bůh se tedy lidem nevyhýbá. Jen nepřichází jako cirkusová atrakce pro skeptiky ani jako nouzový argument pro věřící. Přichází jako Kristus.
A to je někdy mnohem náročnější než zázrak na obloze. Protože zázrak na obloze člověk okomentuje, vyfotí a za týden se hádá, jestli to nebyl meteorologický jev. Kristus se však ptá: „A za koho mě pokládáš ty?“
A před touhle otázkou už se neutíká tak snadno.
