Připadá ti církev jako vitrína plná zaprášených exponátů, kam chodí jen důchodci a zvoní tam nějaký pán v hábitu? Možná tě překvapí, co všechno církev opravdu je – a hlavně, čím může být pro tebe. I když se jí teď směješ.
Teta, kterou nechceš navštívit?
Církev je pro mnohé jako zapomenutá tetička, o které víš, že existuje, ale doufáš, že tě nikdy nepozve na rodinný oběd. Máš v hlavě obraz lavic, ticha, ševelení modliteb, latiny a vůně kadidla, která ti připomíná spíš pohřeb než radost ze života. Jenže realita je trochu jiná – a dost možná zábavnější, než si myslíš.
Problém je, že jsme o církvi dlouho mluvili buď příliš vážně, nebo příliš zjednodušeně. Buď jako o instituci s pravidly, která „nepovolí ani milimetr“, nebo jako o klubíku starých panen, co sbírají obrázky svatých. Jenže církev nejsou jen pravidla a pobožnosti. Jsou to příběhy. Lidé. Slzy i smích. A někdy taky slzy od smíchu.
Církev není seznam zákazů
Někteří tvrdí, že církev dusí svobodu, že zakazuje všechno, co je trochu zábavné. Ale možná se pletou. Možná to není o zákazu radosti, ale o hledání její hlubší podoby. Takové, která není závislá na datech v mobilu, počtu sledujících nebo novém modelu auta. Radosti, která nezmizí, když dojde výplata nebo se ti rozpadne vztah.
Ano, máme přikázání. Máme liturgii. Máme postní dobu a pravidla. Ale máme taky společenství. Svátky. Smích. A obyčejné dny, ve kterých – když chceš – můžeš najít víc, než jen šedivý stereotyp. Církev není prostor, kde se říká jen „nesmíš“, ale kde se často šeptá „nezapomeň, že nejsi sám“.
Lidi jako ty a já
Vážně si někdo myslí, že církev jsou „ti nahoře“? Kardinálové v červeném, papež na balkoně a farář, co kárá děti za to, že při mši žvýkají? Ale vždyť církev jsou hlavně lidé. Úplně obyčejní. Unavení, někdy podráždění, často zmatení. Ale i milující, laskaví, chápaví. Jsou to ti, co ti podají kafe, když se rozbrečíš na faře. Ti, co tě neodsoudí, i když jsi to znovu podělal.
Církev jsou i svatí. Ale ne ti z vitráží – ti skuteční. Ti, co ti odpustili, když jsi jim ublížil. Ti, co se za tebe modlili, i když jsi o to nestál. Ti, co tě znovu a znovu zvali na víno a chleba, i když jsi jim třikrát řekl, že to je všechno blbost.
Muzeum? Nebo nemocnice?
Říká se, že církev není muzeum pro svaté, ale nemocnice pro hříšníky. To není jen hezký bonmot – to je realita. A že jsou v té nemocnici někdy i šarlatáni? Ano. Že někteří zapomněli na to, proč tam vlastně jsou? Jistě. Ale to neznamená, že všechno je špatně. Jen to znamená, že i tady se občas musí uklízet. A že se má cenu o to snažit.
Protože i když občas kázání uspí, i když tě některé kostely nutí hledat kyslík, pořád je tu něco víc. Něco, co nelze změřit statistikou návštěvnosti. Něco, co zůstává, i když všechno ostatní padá.
Závěrečné zamyšlení
Možná máš chuť říct, že víra není pro tebe. Že církev je moc složitá, moc stará, moc pochybená. Ale možná je právě to důkaz, že je skutečná. Že je z masa a kostí. Že patří do světa, kde nejsou jen vítězové, ale i hledající. A že možná – jen možná – je v ní i místo pro tebe.
Víra není útěk. Je to návrat. K sobě. K Bohu. K těm, kteří ti pořád věří, i když ty už přestal věřit sám sobě.
+jZ
